Březen 2007

Podzim

29. března 2007 v 16:48 Literatura - Slohy
Podzim,ten velký starý pán nosí červenohnědožlutý kabát ve všech odstínech,klobouk z dešťových kapek přikrývá vlasy ze suchého rákosí,kalhoty ze suché trávy a boty z bláta.Celý den hraje větrné písně na pomalu opadávající větve a hlídá papírové draky. Večer si na knihy z listí svítí usínajícím sluncem a jeho peřinou je radost a dětský smích.A vůbec,všechno usíná,často uvidíme ježečka,který potají krade jablíčka na zimu a i křeček polní se musí pořádně nakřečkovat aby měl v zimě co jíst.Většina ptáků se stěhuje do teplých krajin,stejně je škoda,že ještě neviděli sníh.Křičí a někteří i zpívají,dědeček vždycky říkal,že nám zpívají na rozloučenou.Za rok se k nám zase vrátí.
Tatínkové s dětmi sbírají kaštany,které budou sypat do krmelců,aby laně a jiná zvěř měla co jíst a schraňují slunečnicová semínka pro ptáčky do roztomilých krmítek bez nichž by se ptáčci neoběšli,ale i veselý, ale osamělý podzim brzy uteče a nechá na vladařský trůn usednout svou krásnou a studenou sestru Zimu,která se Matce přírodě moc nevyvedla sice je krásná,ale mnohdy i velmi krutá ,ano možná si zato můžeme sami auty,elektrárnami...naší Zemi moc nepomůžeme,ale proč to nezkusit.Vždyť i ten těžký a složitý život může být šťastný jako a veselý jako podzim.

Vzpomínky

27. března 2007 v 20:18 Literatura - Slohy
Je to strašné!Ty vzpomínky vypluly na povrch a nejdou zastrčit zpátky.Týkají se mého nejoblíbenějšího místa na světě,které již bohužel neexistuje nebo, no ono se vlastně nedá navštěvovat.Mám mladší sestru,dva bratránky a dvě sestřenky,když jsme byli malí a škola pro nás byla neznámé místo,jezdili jsme na prázdniny k babičce do Rychnova.Často jsme chodili na mez kde se říká ,,U Holcu",je tam ohniště v,kterém plameny každý večer tančily do rytmu našich písniček.Všechny stromy rostly pravidelně dokola a asi 5 metrů od kruhu,hrála romantickou melodii studánka a při mírném větříku se tráva u studánky vlnila jako by na ní bosky tančila víla.Kolem kruhu stromů,kteří si vyprávěly příhody z doby kdy se na mezi proháněl můj tatínek se svými bratry rostou hojně lesní jahody,bylo jich tam tolik,že jsme se každý den před obědem tajně nasytili a po domácím obědě jsme zase upalovali nahoru k Holcom.
Nevím,možná si babička,děda se strýcem řekli,že už tam nebudeme jezdit,takže do kruhu nanosili balíky sena,prkna a suť.Na studánku se sesunula půda a vypadá to jako by nechtěla vědět co se kolem děje.A jahůdky?Ty začaly mizet,určitě se jim stýská po našem zvonivém smíchu bezstarostných dětí.Teď hledám nové místo,které by mě naplňovalo svobodou a harmonií,ale žádné nemohu najít.Sice už nejsme bezstarostné děti,ale na místo našeho krásného dětství bychom se vrátili rádi.


Kniha

8. března 2007 v 12:36 Literatura - Slohy
Kniha je druhý nejlepší přítel člověka.Vždyt to ani není věc,ale živá bytost,dokáže vyprávět dobrodružné příběhy nebo romantické dojáky. Skoro každý člověk,který si knihy zamiloval čeká až mezi prsty ucítí jemnost starého či nového papíru a příjemnou či odpudivou vůni tiskařské černi.Žádná kniha není stejná,každá má svého ducha,jiné místo v knihovně,rozdílného čtenáře i různou oblíbenost.Neznám jediného člověka tedy kromě Aničky Chvojkové kdo by se rozplíval nad sbírkou úloh z matematiky,ale téměř každý se ztratí v tajemném světě Saurona a Sarumana a učí se kouzlit s Harrym Pottrem.Nové knihy jsou vždy tajemné a nevíme co se v nich píše,ale i spousta starých knih nám ještě neodkryla svá tajemství-vždyť kniha vznikla téměř okamžitě po vzniku písma.I staré egyptské pyramidy jsou velké knihy,protože se v nich píše o faraonově životě.Ale ať se za obálkou knihy skrývá tajemství věků či napínavá detektivka,člověk ji vždy otvírá rád a pln očekávání.

Jaro

7. března 2007 v 17:31 Literatura - Slohy
Jaro je nejkrásnější ráno,kdy se ospalé sluníčko vyhoupne na obzor a všem očím tak ukáže jak vypadá čerstvě vykoupaná krajina.Brzy ráno je tráva pokrytá slzami,které celou noc ronily hvězdy,tráva se stydí za svůj smutek a slunce ji velmi brzy osuší a vše je najednou veselé,všude zpívají ptáci,létají motýli a voní jarní květiny.
Každému člověku,který se zaposlouchá do zpěvu ptáků a líbezné hudby stromů a vody mohou prasknout bubínky když písně jara přehluší zvuk motoru nebo velké letadlo.Proto když mám ráno čas,vydám se na procházku s naším pejskem do lesa a protože je les asi 300 metrů za naším domovem,nemusím dlouho čekat a už se na mě usmívá první smrk,zamotávám se do šlahounů ostružin a sem tam vidím po stromě šplhat vevrku,která je velmi ráda,že zima odešla a Morena,kterou do potoka hodili děti už dávno odplula.
Večer,když se na náš rybníček snáší noc a hladinu jen sem tam zčeří kapr sedávám vedle vodníka,který kouří dýmku a pozoruji usínající přírodu kolem,všude je slyšet cvrčky,kteří jakoby brnkali ukolébavku aby ptáci,rostliny a všechen ostatní hmyz věděl,že není sám.Měsíc,který zahaluje naši zahradu do stříbrného třpytu si musí říkat,že jsem hloupá když nehledím na něj,ale na jeho odraz.Nemohu si pomoci,ale měsíční odraz tančí po hladině velmi krásný tanec a o jeho společnost se uchází miliony hvězd.Má to,ale těžké.První uspěje Večernice,krásné děvčátko s černými vlasy,nejoblíbenější tanečnicí je Polárka tichá,skromná a hnědovlasá dívka ovšem ze všech nejzářivější.O poslední a nejkrásnější tanec se uchází Jitřenka,malá dívenka s blonďatými vlásky,oděná jen v mlhovém oparu.