Únor 2008

Životopis Neruda

27. února 2008 v 17:11 | Petra Kusá |  Jan Neruda

Jan Neruda (1834-1891)

Jan Neruda (1834-1891) "Mne osud do kolébky tvrdé dal, pak na kazajku záplatu mi přišil," tak charakterizoval výstižně Neruda svůj sociální původ.

Narodil se poměrně starým rodičům, Barboře a Antonínu Nerudovým, 9. července 1834 v Praze na Malé Straně. Otec, vojenský vysloužilec, měl kantýnu a později trafiku, matka posluhovala, mj. také v rodině proslulého geologa Joachima Barranda. Tísnivé sociální poměry dětství a mládí daly Nerudovi podle vlastního svědectví pocítit záhy společenskou nerovnost: "Chléb, který jsem od dětinství jídal, nenáležel nikdy mně, náležel vždy hokyni, pekaři, a já se co hoch tomu nemálo divil, až jsem tomu přivykl, že mi lidé vyčítali, že žiji na útraty jejich. A můj otec pracoval přece až do poslední chvíle, od rána bílého až do noci..."

Neruda studoval nejprve na malostranském německém gymnasiu, jako gymnasista prožil revoluční rok 1848, a soudíme-li podle řady zmínek v jeho díle i podle povídky "Jak to přišlo...", prožíval revoluční události velmi intenzívně. R. 1850 přestoupil na akademické gymnasium, kde byl ředitelem V. K. Klicpera o .. Ústav byl znám čilým vlasteneckým ruchem.
Mezi Nerudovými spolužáky byl např. Gusta.v Pfleger , Vít. Hálek aj. Po maturitě dal se zapsat na práva, ale již příštího roku se dal otcem přimět, aby vstoupil jako aspirant do zemského vojenského účetního úřadu. Mladý Neruda však ani v nejmenším netoužil po úřednické dráze, proto také v tomto místě vydržel necelý rok. Po dalších nedorozuměních s otcem, který si přál, aby syn nastoupil co nejdřív do prvého zaměstnání s platem, vstupuje mladý Neruda r. 1855 opět na universitu, ale tentokrát na filosofii.

Od r. 1856 je zaměstnán (při studiu) jako lokálkář v německých novinách Tagesbote. Pro příštího fejetonistu a povídkáře to byla výborná škola, neboť z novinářské praxe nabyl smyslu pro význam drobných životních faktů, pro společenskou problematiku a život městského člověka. Po přechodném výpomocném učitelování na reálce v Mikulášské ulici (1858-59), kde krátce učil také Jak. Arbesa , věnoval se natrvalo novinářství.

Literárně vystoupil r. 1857 sbírkou veršů Hřbitovní kvítí. Vyšla téměř současně s Hálkovými Večerními písněmi a zahrnovala reflexívní lyriku drsného výrazu a ironického pohledu na svět. Nálady zklamání a hořkosti vyplývaly z těžkých sociálních poměrů i z osobní skepse. Navíc působil i silný a ne plně strávený vliv H. Heineho. Čtenáři a kritika přijali sbírku s nepochopením. Její význam není v kvalitách uměleckých, má spíše hodnotu psychologickou, společenskokritickou a literárněhistorickou.

Téměř současně organizoval Neruda spolu s Hálkem vydání almanachu Máj (1858), jímž poprvé vystoupila na veřejnost mladá básnická generace, označovaná později jako májovci. Mladí spisovatelé tvořili poměrně jednotnou názorovou skupinu. Kromě organizátorů Hálka a Nerudy přispěli do almanachu z mladých spisovatelů Adolf Heyduk , Rudolf Mayer , Karolina Světlá , Sofie Podlipská a Jos. Václav Frič , ze starších K. Sabina , K. J. Erben a B. Němcová. Mladí spisovatelé se manifestačně přihlásili k Máchovi, v jehož díle spatřovali to, co sami prožívali: rozpor mezi velkými ideály a tísnivou dobou, která je nedovoluje uskutečnit. Přijímali Máchovu revoluční romantiku i jeho světobol, znásobený ještě pocity trpkosti moderního člověka. V tvorbě Erbena a Němcové spatřovali obraz národního života a mravního názoru na smysl lidského života.

Almanach Máj vzbudil odpor. Zástupce staromilců a vyznavač opatrnické národní politiky, Jakub Malý , vytkl mladým nedostatek národního cítění a kopírování cizích vzorů. Proti Malému zaútočil Neruda anonymně vydaným veršovaným pamfletem U nás (1858), který byl zahájením boje proti starší generaci, označující mladé za kosmopolity a heinovské rozervance. V Humoristickém kalendáři (1859) ironizuje Neruda starší spisovatele pro jejich konzervativnost a nedostatek odvahy vyslovovat se k palčivým otázkám doby. Jeden z nich, Jakub Malý , také nemlčel, zaútočil však na Hálka, v němž viděl nejen vůdce mladých básníků, ale i autora pamfletu. Na obranu mladé generace vystoupili K. Sabina D a J. V. Frič . Neruda formuloval program mladých takto: chtějí se odvrátit od historismu k současnosti, volají po zdravém kosmopolitismu, který neoslabí národní povahu, ale naopak posílí národní ráz literatury. Kolem r. 1860 bylo již zřejmé, že koncepce mladých zvítězila. V bojích proti konzervativcům prokázal Neruda své kritické a polemické schopnosti, které ostatně projevil i jako redaktor Obrazů života (1859-1860).

V r. 1860 vstoupil do redakce Času, po roce přešel do Hlasu a od r. 1865 do Národních listů, do nichž potom přispíval až do konce života fejetony a kritickými literárními a divadelními glosami. Kratší dobu redigoval také jiné časopisy (Rodinná kronika, Květy a Lumír). Od začátku 80. let řídil edici Poetické besedy.

Jako student se seznámil Neruda ve vlastenecké rodině Holinů, kde poznal významné literární osobnosti starší generace (Hanku, Erbena, Němcovou), s Annou Holinovou. Milostný poměr s Annou trval řadu let, ale pro Nerudovu existenční nezajištěnost skončil nakonec rozchodem. R. 1862 prožil Neruda krátký, ale hluboký citový vztah ke spisovatelce Karolíně Světlé. Zklamání z rozchodu vyvážil obrodný vliv Světlé na Nerudovu tvorbu.

Třetí velkou lásku k mladičké Terezii Macháčkové v letech 1864-65 přervala náhlá smrt dívky. Dva pozdní milostné vzněty (k neteři Aničce Tiché v letech 1879-80 a r. 1887 k Boženě Vlachové) přerušila Nerudova nemoc.

Deset let po Hřbitovním kvítí vydal Neruda sbírku Knihy veršů (1868). Znamenala ve své době významný umělecký čin, i když si toho současníci nebyli plně vědomi. Ve srovnání s první sbírkou se v Knihách veršů neobyčejně rozšířil látkový okruh: sbírka obsahuje balady, osobní a rodinnou lyriku, reflexívní básně, v nichž se Neruda zamýšlí nad problematikou sociální i národní. Ideový chaos první sbírky mizí, v lyrice se projevuje Neruda melodičtěji, v epice plněji a vyváženěji. Nechybí tu ironie, ale ta právě slouží k potlačení pesimismu. Tři oddíly sbírky (Kniha veršů výpravných, Kniha veršů lyrických a Kniha veršů časových a příležitých) vyslovovaly mnohem objektivněji Nerudův postoj k světu než Hřbitovní kvítí. Z epických básní jsou nejvýznamnější balady, představující na rozdíl od mytického typu Erbenovy o balady modernější útvar naplněný soudobou sociální problematikou (Dobrovolník, Dědova mísa, Mrtvá nevěsta, Před fortnou milosrdných).
Cykly Matičce, Otci a Anně obsahují Nerudovu rodinnou a milostnou lyriku. Nemají všechny stejnou úroveň. Uměleckým procítěním a vřelostí citu stojí nejvýš cyklus Matičce, lyricky čistý, vroucí. V poměru k matce zaujímá Neruda postoj malého dítěte, které potřebuje teplo a mateřskou lásku. Naproti tornu cyklus Otci ukazuje Nerudu v jeho mužné otevřenosti a upřímnosti. Cyklus Anně je umělecky až překvapivě tradiční. Cyklus Elegické hříčky jakoby předjímal pozdější Prosté motivy (Již se ta zima milená / zakrátko dokrvácí / a v rozloučení její vzdech / divoce zaburácí).
Pro druhé vydání sbírky dodal Neruda některé básně své životní konfese (Vším jsem byl rád, Našel jsem se).

Ještě před Knihami veršů vydal Neruda r. 1864 svou první prozaickou knihu Arabesky. Vznikaly od r. 1858 a vycházely předtím časopisecky. Obsahují drobné povídky a fejetony, látkově čerpané ze všedního života, k němuž autor zaujímá mnohde velmi kritické stanovisko, které je v pozdějších prózách (Povídky malostranské) tlumeno jistou shovívavostí. Představují také rázovité pražské figurky nebo ztroskotané umělce (Z pamětí kočujícího herce, Franc), ale i povídky autobiografické (Byl darebákem). Realistický pohled na osudy hrdinů mísí se v knize jen ojediněle s romantickou zálibou pro výjimečné osudy (Ty nemáš srdce).

Do rozhraní padesátých a šedesátých let spadají Nerudovy dramatické pokusy, ne příliš úspěšné (veselohry Ženich z Izladu, Prodaná láska, Žena miluje srdnatost a tragédie Francesca di Rimini). Neruda byl dostatečně autokritický a k dramatické tvorbě se již nevrátil, i když zůstal divadlu věrný jako zasvěcený divadelní referent a kritik. Zvlášť pozorně sledoval hry v Prozatímním divadle.

Neruda byl první náš spisovatel, který rozsáhlými cestami poznal řadu evropských i mimoevropských zemí (Německo, Francii, Itálii, Uhry, Řecko, Turecko, Egypt). Byl bystrým pozorovatelem a své zážitky z cest dovedl čtenáři sdělit přitažlivou, živou a bystrou formou.
Z Nerudových cestopisů vynikají Pařížské. obrázky (později přejmenované na Menší cesty) a Obrazy z ciziny, do nichž vtělil i své dojmy z Itálie a Egypta. Pozorovatelský talent a zájem o sociální problematiku osvědčil Neruda i v próze Trhani, jakési beletrizované studii o životě dělníků zaměstnaných při stavbě železnice. Tragické stránky jejich živoření prosvětluje Neruda groteskním humorem.

Trvalo celých deset let od Knih veršů, než vydal Neruda další básnickou knihu, Písně kosmické. Básník se již smířil se světem a vyrovnal se s vnitřními rozpory. Písně kosmické vyslovují moderní životní pocit, víru v pokrok lidstva. Jejich optimismus vychází také ze změněných dobových poměrů, z nadějí vkládaných do rozvoje přírodních věd. Vzájemné vztahy mezi lidmi i národy konfrontuje básník s řádem vesmíru, z jeho pevných a neměnných zákonů vyvozuje i optimistickou víru v budoucnost vlastního národa (Vzhůru již hlavu, národe). Pololidové popěvky spolu s hymnickými ódami a vlasteneckými deklamacemi přibližovaly Nerudovy básně vkusu soudobého čtenáře. Není proto divu, že Kosmickými písněmi stanul Neruda rázem mezi prvními básníky.

Ve stejném roce jako Písně kosmické vyšla i Nerudova nejvýznamnější kniha prozaická, Povídky malostranské. Na rozdíl od Arabese,k je tento soubor 13 povídek kompozičně jednotnější a jejich význam je zejména v mistrovské charakteristice postav, prostředí a událostí čtyřicátých a padesátých let 19. století na Malé Straně. Střídání postupu vážného s humorným nebo tragikomickým umožňuje autorovi jen nepřímou kritiku maloměšťáckého sobectví a omezenosti. Autobiografické povídky jsou často pojaty humorně.

V Povídkách malostranských dostoupilo Nerudovo vyprávěčské umění, jeho soucítění s lidmi, porozumění prostým lidem i něžná vzpomínka na dětství svého vrcholu. Z prvků lidové epiky a křesťanského mýtu vyrostla sbírka Balady a romance. Touto sbírkou zahájil Neruda edici Poetických besed, které řídil a které měly zahrnovat básnické práce všech tří soudobých literárních generací: májovců, ruchovců i lumírovců. Balady a romance se staly klasickou knihou české poezie, z celé Nerudovy tvorby zapadají také nejvíc do české národní tradice.
Nerudovi se tu podařilo tradiční formou vyjádřit postoj moderního člověka k světu. Důležité bylo to, že tento postoj byl postojem člověka z lidu, s nímž se básník svým uměleckým i lidským vývojem zcela ztotožnil. Balady a romance se zabývají lidskými vztahy, zejména vztahy matky a dítěte (Balada horská, Balada dětská, Romance helgolandská), otázkami národního charakteru (Romance o Karlu IV., Romance o jaře 1848, Balada o polce), a také látkami legendárními a biblickými, v nichž jsou však biblické výjevy aktualizovány a zlidověny, nadto laskavým humorem zdůvěrněny, takže ztrácejí původní charakter náboženského mýtu. Rozlišení básní na balady a romance je podle tehdejšího úzu velmi libovolné, některé balady mají ráz legendy nebo romance (Balada o svatbě v Kanaán), naopak básně označené jako romance mají baladický charakter (Romance helgolandská). Celá sbírka budí dojem objektivnosti, ale osobní přízvuk je patrný zejména v těch skladbách, které se dotýkají vztahu matky a dítěte nebo které vyjadřují národní problematiku (Balada horská, Romance o jaře 1848).

Nejsubjektivnější Nerudovou sbírkou, poslední, kterou vydal za svého života, jsou Prosté motivy. Vyslovují básníkovu osamělost, naděje na milostné štěstí a posléze rezignaci a životní usmířen.í. Sbírka není však jen básníkovým citovým deníkem, vyjadřuje obecnější pocity ve spojení s přírodními obrazy. Rozdělení na čtyři oddíly podle jednotlivých, ročních období symbolizuje paralelu přírodního rytmu s údobími lidského života. Básně zahrnuté do Prostých motivů dávají nahlédnout i do básníkova citového života: probuzení zestárlých, nedůvěřivých smyslů ze zimního spánku k prvním krokům jarní přírodou, k opojnému prožití horkého léta a potom poznání, že šlo o lest přírody: smysly zůstaly staré, šediny nezmizely, je třeba myslet na rezignaci. Podobně jako stavba sbírky je ucelený i její básnický styl. V básnickém slovním oproštění dosáhl Neruda neobyčejné účinnosti.

Po Nerudově smrti se nalezly v básníkově rukopisné pozůstalosti pozoruhodné básně, zpodobující patetický obraz národního utrpení, tvrdého zápasu i nadějí. Jaroslav Vrchlický D je roztřídil a vydal s názvem Zpěvy páteční. Záměrem Nerudovým bylo připravit sbírku elegických veršů o těžkém údělu národa i "zpěvy klidu a mužné síly": vedle zpěvů Velkého pátku také zpěvy Bílé soboty jako symbolu národního vzkříšení. Vrchlický uspořádal básně podle Nerudova plánu formulovaného již r. 1872. Většina básní Zpěvů pátečních, pojatých hymnicky a pateticky, vyslovuje tragiku českých dějin, ale i pevné odhodlání pokračovat v odkazu předků v bojích o národní svobodu. Za lepší budoucnost je však třeba bojovat: "Dej osud bojů nám, co muž a rek jich snese, / pak ale nad hlavou at ráno rozbřeskne se, / z červánků slunce vyskoč, lehni českým polem - / bud v ~echách bílý den a plno růží kolem." Od sklonku sedmdesátých let Neruda často churavěl, po smrti své matky (1869) a odcizení několika přátel žil většinou v ústraní, sužován vleklými chorobami, které jej trvale poutaly k pražskému bytu ve Vladislavově ulici. Zemřel v Praze 22. srpna 1891 a je pohřben na Vyšehradě.

Neruda patří k největším zjevům české literatury. Jeho šest básnických sbírek má zakladatelský význam pro českou poezii. Stal se zakladatelem českého fejetonu a mistrem drobné umělecké črty. Byl vynikajícím novinářem, bystrým politickým a sociálním myslitelem. Po celý život si uchoval velmi vřelý vztah k lidovým vrstvám, které mu splývaly s proletariátem, k němuž se sáxn počítal, a proto dovedl ocenit i nastupující dělnické hnutí (fejeton První máj 1890). Za svého života nebyl plně doceněn, dlouho zůstával ve stínu svého druha, život- ním osudem i umělecky šťastnějšího Vít. Hálka. Později překrývala jeho tvorbu popularita Sv. Čecha a Jar. Vrchlického. Ačkoli nezaložil vlastní školu, působil různými složkami svého mnohotvárného díla na mnohé mladší spisovatele (Quis v baladické tvorbě, Herrmann o v žánrové kresbě z pražského prostředí, V. Mrštík o v pražských románech, K. M. Čapek-Chod ; v poezii působil na Sládka , Machara , přesáhl svým vlivem až do 20. století, např. na Františka Hrubína a Karla Čapka). Své demokratické smýšlení s výrazným sociálním cítěním projevil celým dílem a dělnickou třídu chápal jako dědice slavných husitských tradic. Případně napsal J. Fučík: "Je to náš největší básník, vidoucí ještě i daleko přes nás do budoucnosti."
Díla:
Poezie: Hřbitovní kvítí (1858), U nás (anonym. 1858), Knihy veršů (1868), Písně kosmické (1878), Balady a romance (1883), Prosté motivy (1883), Zpěvy páteční (posmrtně 1896) Próza: Pařížské obrázky (1863), Arabesky (1864), Různí lidé (1871), Obrazy z ciziny (1872), Stadie krátké a kratší (1876), Žerty hravé i dravé (1877), Menší cesty (1877), Povídky malostranské (1878), Trhani (1872, samostatně 1888) Dramata: Ženich z hladu (1859), Prodaná láska (1859), Francesca di Rimini1860)

Životopis Erben

27. února 2008 v 17:10 | Petra Kusá |  Karel Jaromír Erben - Kytice

Karel Jaromír Erben (1811-1870)

Syn řemeslníka a podkrkonošského písmáka, narodil se v Miletíně 7. listopadu 1811. Po studiu na gymnasiu v Hradci Králové a filosofických a právnických studiích v Praze se stal právníkem.
Seznámil se s Fr. Palackým D a zůstal jeho dobrým přítelem a pilným spolupracovníkem po celý život.
R. 1837 přijal Erben místo u soudu; v soukromí se zabýval historií a národopisem. Když opustil soudní službu a začal pracovat v Královské české společnosti nauk a jako sekretář Českého muzea, konal mnohé studijní cesty po českém venkově a registroval a zpracovával archívní materiály. S tím souvisela jeho pozdější vydavatelská činnost.

V revolučním roce 1848 byl stoupencem názorů Palackého; byl členem Národního výboru, účastníkem a jedním z organizátorů Slovanského sjezdu a v 1. 1848-49 pracoval jako redaktor liberálních Pražských novin.
Roku 1851 se stal archivářem města Prahy, r. 1855 působil jako redaktor časopisu Obzor a r. 1864 byl jmenován ředitelem pomocných úřadů pražských. Tím získal po dlouhé době existenční jistotu pro svou rodinu.

V šedesátých letech již ve veřejném životě nepracoval, r. 1867 se účastnil manifestační cesty do Moskvy. Zemřel 21. listopadu 1870 v Praze. Erbenova literární tvorba obsahuje složku básnickou, sběratelskou a vydavatelskou v oblasti historie a literární historie.

Východiskem jeho básnické činnosti je lidová tvorba, avšak ve zcela jiném smyslu než u Čelakovského. Erbenovy básně nejsou ohlasem ani formálním, ani ideovým, ale syntetizují lidové mravní názory do určitých tematických celků, ohraničených obecně lidskými životními situacemi. Jsou to například vztahy mezi matkou a dítětem, problematika viny a trestu, pocit samoty a opuštěnosti apod. Jeho poselství dnešku je aktuální právě pro zobecnění lidských situací, jimž věnuje pozornost. Jejich řešení v Erbenově poezii je založeno na principech vyplývajících z básníkova přesvědčení o přísných a nezměnitelných a na lidech nezávislých zákonitostech, jimiž se řídí vesmír. Od Máchy se liší tím, že pokládá již za překonané období, "kdy oblibováno sobě v obrazích temných, hrůzných, hrobových, bez vyššího směru".

Pro zobrazení věčných lidských konfliktů mu nejlépe vyhovovala forma balady, v níž úspornost popisných složek umožňuje básníkovi zpravidla dialogem mezi postavami pregnantně vyjádřit ústřední ideu. Přitom epický charakter básní tvoří schůdnou cestu pro zachycení vývoje konfliktu a zrání myšlenky. Jeho tvůrčí metoda se blíží metodě Máchově tím, že v jazykových výrazových prostředcích nepůsobí originálností a neobvyklostí svého slovníku, ale osobitostí stylu, těžícího jednak z celého předcházejícího básnického vývoje, jednak z těch oblastí lidového jazyka, v nichž ideová koncentrace dosahuje svého vrcholu: v lidových rčeních, v expresívních vazbách apod. Erbenovy verše jsou hudební a využívají hojně zvukomalby.
Tím vším jsou jeho básně typicky české, v jejich ideové hloubce můžeme najít kořeny, které je spojují s úvahami nejlepších duchů národní kultury o základních otázkách života a smrti jedince i národa, v minulosti, v básníkově době a kdykoli v budoucnosti. Tento charakter má jediná Erbenova básnická sbírka Kytice z pověstí národních.
Kromě úvodní básně obsahuje dvanáct balad, které vznikaly postupně v letech čtyřicátých a zejména v letech 1851-52; některé z nich byly před vydáním sbírky uveřejněny v časopisech. Kytice v pozdějších dobách měla vliv nejen na básníky (Neruda , Bezruč , Wolker aj.), ale inspirovala i hudebníky (např. Dvořáka, Fibicha) a výtvarné umělce, zvláště malíře.

Plody národopisné a sběratelské činnosti Erbenovy jsou soustředěny v několika souborech. Jsou to zejména Písně národní v Čechách, které po podstatném rozšíření o další nasbíraný materiál vyšly jako Prostonárodní české písně a říkadla. Kromě toho pořádal Erben soubory národních bájí, pověstí a pohádek, a to nejen českých (např. Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních). Vedle sbírání lidových pohádek pracoval Erben i na pohádkách umělých v duchu lidové tvorby. Snažil se však najít společné mytologické rysy jednotlivých námětů (boj dobra se zlem, víra ve spravedlnost, otázka viny a trestu apod.). Uvědomil si, že i systém prostředků, které vytvářejí umělecký obraz v pohádce, má stabilní prvky (konstrukce, zápletky, překážky a zkoušky, které musí hrdina překonávat, systém jejich opakování, úvodní a závěrečné formule apod.). Tím opouštěl vypravovanou podobu jednotlivých pohádek a tradic a vytvořil pohádku jako útvar celonárodního významu a jakousi "ideální" tradici, v níž jednotlivé mýty se skládaly v mýtus celonárodní.

Tak například srovnáním jednotlivých rozvojových variant pohádky Tři zlaté vlasy děda Vševěda vzniklo zpodobení slunečního mýtu (boje a činy hrdinů symbolizují boj slunce a zimy). Tímto způsobem hodlal Erben zpracovat celé slovanské bájesloví, byl to však úkol pro jedince nezvládnutelný. Vznikly jen dílčí studie O dvojici a trojici v bájesloví slovanském a Slovanské báje o stvoření světa. V mnohém se tato Erbenova činnost, zejména zpočátku, stýkala s činností B. Němcové D . Jako vydavatel památek staré české literatury pořídil Erben edice některých děl jednotlivých autorů (Hus , Štítný , Komenský aj.) a vydal II. díl Výboru ze starší české literatury (obsahuje zejména husitskou a humanistickou literaturu). I. díl vyšel 1845 přičiněním J. Jungmanna . Celé generace historiků 19. a 20. století vděčí Erbenovi za vydání díla Regesta diplomatica necnon epistolaria Bohemiae et Moraviae, které zahájilo ediční řadu historických dokumentů a listin. Regesta (= výtahy z listin) zaznamenávají a zpracovávají přes 1350 dokumentů z období od r. 600 do r. 1253. Erben odbornou historickou literaturu také překládal, např. Nestorův letopis ruský (1867), Dva zpěvy staroruské, totiž: O výpravě Igorově a Zadonštinu (1869) aj.
Díla:
Poezie: Kytice z pověstí národních (1853, 1861 2. rozšířené vydání, potom velmi často) Folklór: Písně národní v Čechách (3 sv., 1842-1845), Prostonárodní české písně a říkadla (1862-64), Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1865) Vědecké práce: Regesta diplomatica necnon epistolaria Bohemiae et Moraviae (1855), O dvojici a trojici v bájesloví slovanském (1857), Výbor ze starší české literatury II (1856-1868), Slovanské báje o stvoření světa (1866)


Životopis Mácha

27. února 2008 v 17:09 | Petra Kusá |  Karel Hynek Mácha - Máj

Karel Hynek Mácha (1810-1836)

Představitel českého romantického básnictví a jeden z největších českých básníků se narodil 16. listopadu 1810 v Praze na Újezdě. Otec byl mlynářský pomocník, matka pocházela z muzikantské rodiny a syn po ní zdědil hudební vnímavost.

Záhy po Hynkově narození se rodina, postižená finančním státním krachem (1811), přestěhovala do chudé čtvrti kolem kostela sv. Petra, kde Mácha prožil dětství a chlapectví. Chodil do svatopetrské farní školy, v letech 1824-30 do novoměstského gymnasia. V té době (1826) si otec otevřel na Dobytčím trhu (Karlovo náměstí) krupařství, k němuž přiléhal nuzný byt. To už měl Mácha za sebou první básnické pokusy v němčině, označené v rukopise jako Versuche des Ignaz Macha - Pokusy Ignace Máchy (1829). Jsou to sentimentálně romantické básně vzniklé při školním studiu literatury.

Roku 1832 ukončil Mácha filosofii a pod vlivem Jungmannových přednášek začal psát české verše uveřejňované většinou v časopisech. První otištěná Máchova báseň je Sv. Ivan (Večerní vyražení, 1831). V té době Mácha, podobně jako většina ostatních studentů, neskrýval své sympatie k povstání Poláků proti ruskému carskému útisku i k ostatním revolučním hnutím v tehdejší Evropě. Účastnil se rozvíjejícího se českého společenského života, hrál v ochotnických divadelních představeních ve Stavovském i Kajetánském divadle a patřil do skupiny spolupracovníků J. K. Tyla D . Zde se, už jako student práv, seznámil někdy v zimě 1833-34 s Eleonorou Šomkovou (t 1891), dívkou z řemeslnické rodiny. Láska mezi Hynkem a Lori probíhala v bouřlivých zvratech, způsobovaných zejména impulsivním temperamentem Máchovým (jak o tom svědčí intimní básníkův Deník z r. 1835). Tento citový vztah potom prolínal všemi ostatními Máchovými zážitky a názory na svět.

V prvních, ještě předromanticky laděných básních (např. Straba 1829, Vorlík 1831, Svatý Vojtěch 1831, Svatý Ivan 1831, Syn mlynářův 1831 aj.), se Máchovy osobní pocity promítají do látek mytických a historických. Mimořádné nadání umožňovalo Máchovi syntetizovat poznatky získané studiem filosofie - zejména Kantovy (1724 až 1804) a Hegelovy (1770-1831) - i rozsáhlou četbou cizích spisovatelů (Goetha, Shakespeara, Mickiewicze, Scotta, a zejména Byrona) a začleňovat je do vlastních myšlenkových a uměleckých postojů, které našly svůj výraz především v osobní lyrice pramenící přímo z životních zkušeností. Vedle studia, četby a lásky bylo Máchovi zdrojem bohatých zážitků cestování. Podnikal dlouhé pěší túry, zvláště od r. 1832; lákala ho zejména místa, kde jeho fantazie mohla nespoutaně dokreslovat zbytky dávné minulosti v pestrý obraz života nesoucí barvy básníkových snů. Zříceniny osamělých hradů, v podmanivém světle rozbřesků nebo krvavých západů slunce či za svitu plné luny, zrcadlení skal a lesů v hladině rybníků - jezer, to vše rozněcovalo Máchovu obrazotvornost a bylo nejen kulisou, neboť scenérie i vylíčený děj byly v souladu se subjektivními prožitky básníka. Máchova tvorba je stylizována jeho životem a život si Mácha stylizoval podle tvorby, takže ostrou hranici mezi nimi lze těžko najít. Roku 1834 podnikl Mácha svou nejdelší cestu: přes Rakousko a Alpy se vydal do Itálie, kde mimo jiné navštívil Benátky a Terst; své zážitky zpracoval v Deníku na cestě do Itálie

Také Máchova historická próza Křivoklad (1834), první díl zamýšlené tetralogie Kat (Valdek, Vyšehrad, Karlův Tejn) z doby Václava IV., je v podstatě promítnutím autorova subjektu do historických dějů a postav. Podobný ráz mají i zlomky dramat s historickými náměty (Bratři 1833-34, Král Fridrich 1832-33, Boleslav 1831-33, Bratrovrah, asi 1833), usilující po vzoru Shakespearově a Schillerově zachytit stále se opakující, věčně živou problematiku základních lidských vztahů. V některých básních a prózách vznikajících v l. 1833-34 se filosofické otázky koncentrují do obrysů základního rozporu snu a skutečnosti, jejž romantikové velmi intenzívně prožívali. Tento rozpor nabývá u Máchy osobité povahy, utvářené jednak atmosférou tehdejšího stadia národního obrození, jednak intimním vztahem Máchovým k Lori a postupným uměleckým zráním básníkova talentu. Svědčí o tom např. básně Budoucí vlast (1833), Těžkomyslnost (1833), Noc (1834), próza Pout krkonošská (1834), a potom prózy zamýšleného cyklu Obrazy ze života mého, z nichž byly realizovány jen dvě, Večer na Bezdězu (1834), s ohlasem cestovních dojmů, a Marinka (1834). Umělá kompozice této prózy se podobá kompozici opery: je tu "ouvertura" (předehra), dvě dějství oddělená mezihrami (veršovanými intermezzy) a "finále" (rovněž veršované). Pro Máchu typický osobní konflikt mezi subjektivním a objektivním je vyjádřen v jeho výroku z období koncipování Obrazů: "Až se jen z těch démonických živlů vymluvím, které mne nyní ovládají, vrátím se opět k životu lidu."

V posledních dvou letech Máchova života jeho tvorba myšlenkově i umělecky dozrává třemi lyrickoepickými skladbami byronského typu. Je to veršovaný Mnich (1833), próza Cikáni (1835) a báseň Máj. Tragický pocit marnosti života, dominující v Mnichu, je detailněji propracován v Cikánech. V utrpení mladého cikána (jehož slovní portrét je někdy považován za autoportrét Máchův; skutečná Máchova podoba se nezachovala) se jako v ohnisku soustřeďuje tragika všech ostatních postav. Objevují se zde také zážitky z cest po vlasti a z italské cesty.

Vznik Máje spadá do r. 1834, napsán byl od podzimu 1835 do jara roku 1836. Subjektivnost zde dostoupila svého vrcholu, básník se ztotožňuje s hlavním hrdinou Vilémem. Děj je podle autorova svědectví záležitostí druhořadou, hlavní jsou úvahy o propastnosti mezi individuálním vědomím toužícím po nesmrtelnosti a neodvratnou nutností zániku fyzické existence. Největší míry objektivace dosáhl Mácha v Máji ve verších, v nichž vyjádřil vztah k rodné zemi-matce, jíž posílá pozdrav po ubíhajících oblacích: "tam na své pouti pozdravujte zemi. / Ach, zemi krásnou, zemi milovanou /". Zde je i jeden ze styčných bodů Máchovy poezie s vlasteneckou poezií jeho současníků, zvláště s poezií J. K. Tyla D, jehož verše z téže doby (1834) v básni Kde domov můj dosáhly vrcholu jeho subjektivity, zatímco v ostatní tvorbě se subjektivita ztrácí. Naopak přemíra subjektivity v Máchově Máji způsobila nepochopení Máchova díla. Jeho myšlen- ková protikladnost našla svůj umělecký výraz v protikladnosti kompozice i jazykových prostředků. "Máj představuje jedinečný soulad obsahu a formy, který vysvětluje uměleckou působivost básně. Specifickou rovnomocninou niterně rozechvělého obsahu je také působivá eufonie, která báseň obestírá zvláštním hudebním kouzlem." (V. Štěpánek) Podobně jako Marinka má i Máj podobu hudebně dramatické skladby (čtyři zpěvy, dvě intermezza). Slovní zásoba Máchova jazyka je převzata z výsledků práce Jungmannovy školy, avšak její zvuková organizace a nalezení dosud netušených významových možností znamená vytvoření základů moderního českého básnického jazyka.

Máj byl vydán v dubnu 1836 vlastním nákladem autorovým. Mácha dokončuje v té době právnická studia, myslí na uspořádání svého vztahu k Lori. Získává místo advokátního praktikanta v kanceláři justiciára Durase v Litoměřicích. Po narození dítěte (l. 10. 1836) mělo dojít konečně k sňatku, avšak v plánovaný den svatby (8. 11.) byl Mácha pohřben. Zemřel na cholerinu 6. listopadu 1836 v Litoměřicích. Jeho syn Ludvík skonal nedlouho potom (1837).

Nerudova D generace Máchovi již porozuměla a po ní i všechny generace další. Po více než stu letech (1939) byly převezeny Máchovy ostatky z Litoměřic na Vyšehrad. Ta- to událost v době pro národ tragické dala vzniknout novým básnickým dílům (J. Hora, V. Nezval), jež se ve své poloze zamýšlela nad prastarou hamletovskou otázkou: být či nebýt.
Díla:
Poezie: Máj (1836, do r. 1956 180 vydání)
Próza: Obrazy ze života mého (1862), Dramatické zlomky (1862), Zlomky románu Kat (1862), Cikáni (1867)

Životopis Němcová

27. února 2008 v 17:06 | Petra Kusá |  Božena Němcová

Božena Němcová (1820-1862)

Božena Němcová, dívčím jménem Barbora Panklová, se narodila ve Vídni 4. února 1820 v rodině panského kočího Johanna Pankla, rakouského Němce. Její matka Terezie Novotná byla Češka a ve Vídni sloužila. Jako malé dítě se Němcová přestěhovala s rodiči na panství vévodkyně Zaháňské do Ratibořic u České Skalice. Na vytváření základů osobnosti Boženy Němcové měla zásadní blahodárný vliv babička z matčiny strany Magdaléna Novotná, tkadlena z Náchodska, která ji vychovávala za pobytu u své dcery v Ratibořicích v letech 1825-29. Němcová chodila do školy ve Skalici a ve Chvalkovicích (do r. 1833). R. 1837 byla provdána za finančního respicienta (později vrchního komisaře) Josefa Němce, o patnáct let staršího než ona. Manžel byl často překládán, od svatby do r. 1842 se stěhovali téměř každý rok: Červený Kostelec, kam se Němcová provdala, opustili 1838, následoval Josefov, 1839 Litomyšl, 1840 Polná a v roce 1842 Praha. V té době se jí narodily čtyři děti: Hynek (1838-1853), Karel (1839-1901), Theodora (1841-1920) a Jaroslav (1842-1898).

V Praze se mladá a krásná Božena Němcová brzy dokonale sžila s vlasteneckou inteligencí a stýkala se téměř se všemi představiteli tehdejší české a později i slovenské kultury. K jejím přátelům patřil Havlíček , Frič , Čelakovský , Erben , Jan Evangelista Purkyně (1787-1869), Nebeský , Klácel , Světlá , Podlipská , Jan Ignác Hanuš (1812-1869) a slovenští spisovatelé Samo Chalupka (1812-1883), Ján Chalupka (1791-1871), Janko Kráľ (1822-1876), Andrej Sládkovič (1820-1872) aj. R. 1845 se rodina odstěhovala z Prahy do Domažlic, kde se Němcová věnovala národopisu, sběratelské Cinnosti a působila na politické uvědomění lidu. Několik měsíců v zimě 1847-48 bydleli ve Všerubech. Po revoluci 1848 byl J. Němec z politických důvodů přeložen do Nymburka a r. 1850 na podřízené místo v Liberci.

V těchto letech začalo hmotné i duševní strádání Němcové, které se stále stupňovalo, až se změnilo ve skutečnou bídu celé rodiny. Ještě na konci r. 1850 byl Němec přeložen do Miškovce (později Ďarmot) v Uhrách, Němcová s dorůstajícími dětmi se odebrala do Prahy. Politický postih jejího muže pokračoval, až r. 1857 byl po několikerém dalším překládání dán do výslužby s nepatrnou penzí. Třináct let, které Němcová strávila v Praze, bylo přerušeno jen krátkým pobytem v Drážďanech a třemi cestami na Slovensko a do Uher (1851, 1852, 1855). Prakticky živila rodinu sama z nevelkých výtěžků své literární publicistické práce, někdy i z darů přátel. Napětí mezi manželi narůstalo po léta, avšak k rozchodu došlo až 1861, kdy se Němcová odstěhovala do Litomyšle, aby se na přání nakladatele Augusty ujala redakce svých spisů (vyšlo 8 sv., 1862-63). Na smrt nemocná a zbídačená se brzy vrátila do Prahy a 20. ledna 1862 zemřela. Její hrob je na Vyšehradě.

Němcová vstoupila do literatury v letech 1844-48 lyrickými básněmi vlasteneckými a milostně sentimentálními. Pozoruhodným rysem některých veršů z této doby je vyslovení požadavku účasti žen na politickém národně osvobozeneckém zápase (např. Ženám českým).

První prozaické dílo Němcové Národní báchorky a pověsti prozradily autorčin osobitý vypravěčský talent. Začala tak uskutečňovat úmysly Erbenovy o funkci lidové pohádky v umělém písemnictví.

Erben velmi oceňoval tuto práci a ve své Kytici například komponoval Zlatý kolovrat a Vrbu podle Němcové. Slovenské pohádky a pověsti Němcové se více drží lidových předloh. Se sběratelskou činností Němcové rovněž souvisí často politicky velmi aktuální národopisné studie z Domažlicka, z nichž některé J. Fučík označil jako "první moderní prózu českou" (Obrazy z okolí domažlického - pro HavIíčkův časopis Česká včela, Selská politika, Hospodyně, na slovíčko a další). K nim se přimykají studie ze západních Čech (Dojmy z Lázní Františkových - 1846) a črty ze Slovenska a z Uher (Uherské město Ďarmoty, Kraje a lesy na Zvolensku, Obrazy ze života slovenského a jiné). Ve většině těchto prací je naprosto jasné směřování Němcové k realismu. "Poznáš v těch Obrazech z okolí domažlického líbeznou duši básnickou, která miluje život, laskavou duši, která se nechce jen dívat, ale i účastnit se, nejen vyprávět dobré, ale i radovat se s ním, nejen vykládat o zlém, ale i měnit." (J. Fučík) Novelistická tvorba Němcové, zveřejňovaná nejprve v časopisech, začíná drobnými povídkami Dlouhá noc, Obrázek vesnický aj.

Největší počet povídek napsala Němcová v posledních deseti letech svého života. Odrážejí se v nich kromě typických rysů českého venkova v předrevoluční době i aktuální společenské otázky padesátých let. Nejprve vznikly povídky Baruška (zde působí i příklad George Sandové), Rozárka, Babička, Karla, Divá Bára. Zejména na hlavních ženských postavách zdůraznila autorka charakteristické mravní vlastnosti českého člověka. Následovaly povídky Pohorská vesnice, V zámku a v podzámčí, Chudí lidé a Dobrý člověk. Zobrazují konflikty mezi různými společenskými vrstvami a třídami nebo otázky generačních vztahů. Téma "dobrého člověka" není tu u Němcové zdaleka ojedinělé a v každé téměř próze najdeme lidský typ, který ztělesňuje autorčiny představy o skutečném člověku, představiteli prostého lidství, jak jej poznala mezi lidem. Zájem Němcové o společenskou problematiku dal podnět ke vzniku Klácelových o Listů přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu a sama Němcová v některých svých povídkách řešila společenské konflikty z hlediska utopického socialismu (např. V zámku a v podzámčí, Dobrý člověk). Toto smiřování protikladů, které tak ostře a nezastřeně vystupují v obrazech ze života lidu, není však u Němcové nějakou falší, ale východiskem z nouze, protože jiné řešení situace jako myslitelka i spisovatelka nemohla ve své době znát.

Zvláštní místo v díle Němcové zaujímá povídka Babička (vyšla poprvé ve čtyřech sešitech od května do srpna 1855). Autorka o ní napsala v jednom dopise velmi skromně: "Celá ta novela ovšem není tak výborná. Je to tichý život venkovský, zvyky, obyčeje, svátky i pověry lidu v okolí náchodském. Reprezentantka tohoto staročeského života je babička, v tiché domácnosti v kole vnoučat, které patří dceři, dceři v městě odchované." Zdeněk Nejedlý charakterizoval toto arcidílo české literatury takto: "Co jest vlastně "Babička"? Divná to zajisté otázka, a přece dost těžko umíme na ni odpověděti. Jistě, že to jest báseň, ale jest to i vzácný obraz života našeho venkova v době předbřeznové. . . kniha životní moudrosti. . . konkrétnosti jsou tu tak prohloubeny, dovedeny až k samým svým kořenům, že tím nabývají daleko širšího, obecného významu."

Babička je však také vrcholným dílem jazykově uměleckým. ,;Styl Němcové nebyl dostižen žádným ze současníků a v pozdější české literatuře je málo příkladů tak dokonalé, vyrovnané harmonie slova a myšlenky, tak čistého a prostého výrazu citu a tak přirozené a přec umělé a výstižné mluvy." (V. Tille)

Němcová má svou tvorbou podíl i na sbližování českého a slovenského národa a je- jich kultur (Chýše pod horami, Pohorská vesnice), které mělo také význam politický, i když Němcová někde vztahy idealizovala, zejména v otázkách obecně společenských - jak je tomu právě v Pohorské vesnici.

Pro svou českost i myšlenkovou hloubku se stala Němcová a její dílo nejen zdrojem inspirace pro výtvarníky a hudební skladatele, ale i zdrojem naděje a odvahy mnohým českým spisovatelům pozdějších generací, zvláště v těžkých dobách národních dějin, jak o tom podávají svědectví verše Dykovy , Halasovy, Seifertovy, stati a studie Horovy, Fučíkovy a jiných. Vladislav Vančura o ní napsal (asi r. 1940): "Božena Němcová je geniální spisovatelka a všechno, co je lidské, a všechno, co je životné, je v ní obsaženo. Její dílo se přebudovává podle potřeb a rytmu současného života. Pokaždé vstupuje tak do popředí jiná složka jejího díla a mění seskupení všech složek ostatních. To jsou právě znaky nesmrtelnosti, to jsou znaky arciděl."
Díla:
Próza: Národní báchorky a pověsti (7 sešitů, 1845-46, 2. vyd. 14 sešitů, 1854-55), Domácí nemoc (1846), Dlouhá noc (1846), Obrázek vesnický (1847), Baruška (1852), Rozárka (1854), Babička (1855, do r. 1962 312 vydání v češtině), Karla (1855), Divá Bára (1855), Pohorská vesnice (1856), V zámku a v podzámčí (1856), Chudí lidé (1856), Dobrý člověk (1858), Chýše pod horami (1858), Slovenské pohádky a pověsti (1857-58). Všechny práce Němcové vycházely pak knižně až v Sebraných spisech (8 sv. 1862-63, 9 sv. 1869-91, 14 sv. 1904-20, 14 sv. 1928 - 30)


Soutěž z Literárního doupě

26. února 2008 v 17:08 | Petra Kusá |  Zajímavosti
<a href="http://carspector.com/" title="Car technical specifications, automotive data, auto database and dictionary">CarSpector - car specifications</a>

Babička

26. února 2008 v 16:37 | Petra Kusá |  Božena Němcová
Kompletní knihu Babička najdete na: http://ld.johanesville.net/nemcova-01-babicka?page=5


Divá Bára

26. února 2008 v 16:30 | Petra Kusá |  Božena Němcová

Máj - shrnutí

25. února 2008 v 20:30 | Petra Kusá |  Karel Hynek Mácha - Máj
Karel Hynek Mácha
Máj
(1836), lyrickoepická báseň o čtyřech zpěvech a dvou intermezzech, romantické dílo
  1. krajina u Doks, pod Bezdězem (jezero), bez bližšího časového vymezení. Noc před Vilémovou popravou a ráno, pak po sedmi letech.
  2. prostý děj - tragédie Jarmilina (utopí se ze zoufalství nad osudem Vilémovým), tragédie Vilémova (popraven za vraždu otce, kterého neznal, jako soka v lásce), v popředí úvahy o smyslu života a odpor ke společnosti
  • 1. zpěv - obraz májové přírody, motiv lásky a nevěry (Jarmila marně čeká na Viléma), první tragédie (Jarmilina)
  • 2. zpěv - znázornění času: věčnost přírody # doba do popravy Vilémovy (noc), vězeň Vilém uvažuje o vině a nevině, o smyslu života, o životě a smrti, marná vzpoura proti osudu =} pocit křivdy a vzdoru
  • 3. zpěv - vrchol (poprava Vilémova), krása přírody # lidský osud, Vilémovo (=autorovo) vyznání lásky k přírodě, rodné zemi a obžaloba společnosti (apostrofa země, poslední pozdrav vězňův, vzpomínka na dětství, nejkrásnější obdoní života)
  • 4. zpěv (závěr) - básníkovo ztotožnění s ústřední postavou i poutníkem ( ,,Hynku! Viléme! Jarmilo!"), autor - poutník se po letech vrací na místo Vilémovy popravy - zamyšlení se nad tragikou lidského osudu
  • 1. intermezzo - duchové na popravišti (po druhém zpěvu) čekají na návrat nešťastníka do země
  • 2. intermezzo - Obraz klidné horské krajiny (po třetím zpěvu), nářek Vilémových druhů, kteří ztratili svého vůdce
motto: ,,Dalekáť cesta má! Marné volání!" - Touha po volnosti v nesvobodném světě, pesimismus
3. Vězeň Vilém (v mládí vyhnán z domu, stal se vůdcem loupežníků - ,,stašný lesů pán"), žárlivý a pomstychtivý, vzpoura proti mechanickému přijímaní spravedlnosti (do jaké míry je vinen), ztotožnění autora s hlavní postavou
4. Ostrá kritika tehdejší společnosti (rorvrácená rodina, bezcitnost v mezilidských vztazích, lhostejnost k osudu člověka, marnost vzpoury proti oudu) =} autorova obžaloba společnosti i odraz jeho bolestného nitra, v kontrastu ke kruté společnosti - obraz krásy májové přírody
5.
  • moderní básnická řeč
  • umělecké mistrovství Máchovo: nedůležitý, jednoduchý příběh
  • obraz přírody - barvitost, citová působivost, pohyb a napětí, barvy světlostně kontrastní, záměrná kombinace (modrá a bílá, zelenorůžová)
  • využití kontrastu v rovině tematické ( jarní přírody # poprava, život# smrt), i jazykové (,,na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal")
  • subjektivizace epiky (vztah básníka a lyrického hrdiny)
  • kompozice: dramatický vzestup, vrchol a sestup (jako drama)
  • básnické prostředky, např: - epiteton konstans - bělavé páry, bledá tvář luny
- epiteton ornas - růžový večer, bledé jasno, večerní břeh, jezero hladké
- přirovnání - co slzy lásky
- metafora a personifikace - jezerozvučelo tajný bol
- oxymoron - umřelé hvězdy svit, dávná severní zář, vyhaslé světlo z ní
- metonymie - hrdličin zval ku lásce hlas
- pleonasmus - modrý blankyt
- apostrofa - poslední pozdrav vězňův (země jako jediná jistota je mu vším)
- gradace - temná noc, temnější mě nastává
- zvuková stránka: - důraz na zvukovou krásu verše, melodičnost
- rytmus - vzestupný (jamb)
______________________________________________________
Kdyby se vás profesorka zeptala proč byl Mácha ateista (nevěřící) tak můžete říci, že nevěřil na posmrtný život, v závěru Máje se jako vězeň loučil se zemí se svojí matkou, protože věděl, že už se s ní nikdy neshledá.

Máj III.

25. února 2008 v 20:06 | Petra Kusá |  Karel Hynek Mácha - Máj

Poznamenání

Intermezzo I.

"Jenž na stráži, co druzí spí" atd.

Bylo pozdě na noc, kdy při pohřbu jednoho z svých přátel přítomen, byl jsem na hřbitově staroměstském. Hrobník spuštěnou rakev zemí zasypaje: "Dnes již žádného nepřivezou," pravil, "může státi dnes na stráži." Na dotazování své obdržel jsem nasledující ponaučení.

Jest mezi sprostým lidem pověra, že poslední na jistý hřbitov pohřbený přes noc na stráži hřbitova toho státi musí, a to sice každou noc, po celý ten čas, až opět jiný zde pohřben bývá, který pak na jeho místo nastoupí. Takže žádný hřbitov nikdy bez strážce není a že tím způsobem na hřbitově malé osady mrtvý po kolik třeba let na stráži stojí.

Výklad Máje:
Následující básně jest oučel hlavní slaviti májovou přírody krásu; k tím snadnějšímu dosažení oučelu tohoto postavena jest doba májová přírody proti rozdílným dobám života lidského. Tak u příkladu v čísle prvním tichá, vážná atd. láska v přírodě proti divoké, vášnivé, nezřízené lásce člověka; taktéž jiné vlastnosti májové přírody proti podobným života lidského dobám v číslech ostatních. Pověst tedy čili děj básně této nesmí se co věc hlavní považovati, nýbrž jen tolik z děje toho v báseň přijato, jak daleko k dosažení oučelu hlavního nevyhnutelně třeba. Děj se koná u města Hiršberg mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštejn, Houska a v dálce Roll k východu, západu, poledni a půlnoci okazují. - Ostatních co se oučelů dotýče, jakož i sententia moralis z celého snadněji se vyrozumí.

Máj II.

25. února 2008 v 20:06 | Petra Kusá |  Karel Hynek Mácha - Máj

Intermezzo I
Půlnoc

(Krajina)

V rozlehlých rovinách spí bledé lůny svit,
kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit,
nad jezerem pahorek stojí.
Na něm se sloup, s tím kolo zdvíhá,
nad tím se bílá lebka míhá,
kol kola duchů dav se rojí;
hrůzných to postav sbor se stíhá.
Sbor duchů
"V půlnočních ticho je dobách;
světýlka bloudí po hrobách,
a jejich modrá mrtvá zář
svítí v dnes pohřbeného tvář,
jenž na stráži - co druzí spí - *
o vlastní křížek opřený
poslední z pohřbených zde dlí.
V zenitu stojí šedý mrak
a na něm měsíc složený
v ztrhaný mrtvý strážce zrak,
i v pootevřené huby
přeskřípené svítí zuby."
Jeden hlas
"Teď pravý čas! - připravte stán -
neb zítra strašný lesů pán
mezi nás bude uveden."
Sbor duchů
(sundavaje lebku)
"Z mrtvého kraje vystup ven,
nabudiž život - přijmi hlas,
buď mezi námi - vítej nám.
Dlouho jsi tady bydlil sám,
jiný tvé místo zajme zas."
Lebka
(mezi nimi kolem se točíc)
"Jaké to oudů toužení,
chtí opět býti jedno jen.
Jaké to strašné hemžení,
můj nový sen.- Můj nový sen! -"
Jeden hlas
"Připraven jestiť jeho stán.
Až zítra půlnoc nastane,
vichr nás opět přivane.
Pak mu buď slavný pohřeb dán."
Sbor duchů
"Připraven jestiť jeho stán.
Až zítra půlnoc nastane,
vichr nás opět přivane.
Pak mu buď slavný pohřeb dán."
Jeden hlas
"Rozlehlým polem leť můj hlas;
pohřeb v půlnoční bude čas!
Co k pohřbu dá, každý mi zjev!"
Čekan s kolem
"Mrtvému rakví budu já."
Žáby z bažiny
"My odbudem pohřební zpěv."
Vichr po jezeru
"Pohřební hudbu vichr má."
Měsíc v zenitu
"Já bílý příkrov tomu dám."
Mlha po horách
"Já truchloroušky obstarám."
Noc
"Já černá roucha doručím."
Hory v kolo krajiny
"Roucha i roušky dejte nám."
Padající rosa
"A já vám slzy zapůjčím."
Suchopar
"Pak já rozduji vonný dým."
Zapadající mračno
"Já rakev deštěm pokropím."
Padající květ
"Já k tomu věnce uviji."
Lehké větry
"My na rakev je donesem."
Svatojánské mušky
"My drobné svíce ponesem."
Bouře z hluboka
"Já zvonů dutý vzbudím hlas."
Krtek pod zemí
"Já zatím hrob mu vyryji."
Čas
"Náhrobkem já ho přikryji."
Přes měsíc letící hejno nočního ptactva
"My na pohřební přijdem kvas."
Jeden hlas
"Slavný mu pohřeb připraven.
Ubledlý měsíc umírá,
Jitřena brány otvírá,
již je den, již je den!"
Sbor duchů
"Již je den, již je den!"
(Zmizí)
3
Nad temné hory růžný den
vyvstav májový budí dol,
nad lesy ještě kol a kol -
lehká co mlha - bloudí sen.
Modravé páry z lesů temných
v růžové nebe vstoupají,
i nad jezerem barev jemných
modré se mlhy houpají;
a v břehu jeho - v stínu hory -
i šírým dolem - dál a dál -
za lesy - všude bílé dvory
se skvějí; až - co mocný král,
ohromný jako noci stín
v růžový strmě nebes klín -
nejzáz vrchů nejvyšší stál.
Ledvaže však nad modré temno hor
brunatné slunce rudě zasvitnulo,
tu náhle ze sna všecko procitnulo,
a vesel plesá vešken živý tvor.
V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor,
a lehkých člůnků běh i rychlé veslování
modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání.
Na břehu jezera borový šumí háj,
z něj drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv
mísí se u hlasy dolem bloudících děv;
veškeren živý tvor mladistvý slaví máj.
A větru ranního - co zpěvu - líbé vání
tam v dolu zeleném roznáší bílý květ,
tam řídí nad lesy divokých husí let,
tam zase po horách mladistvé stromky sklání. -
Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí.
Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá,
z nějž města malého i bílé věže stín
hlubokoť stopený v zelený vody klín,
náramný křik a hřmot mladým se jitrem vzmahá,
a valný zástup se z bran mala města valí.
Zdaleka spěchá lid - vzdy větší zástup ten -
vzdy větší - větší jest - vzdy roste tento pluk;
nesmírné množství již. - Vzdy větší jeho hluk.
Nešťastný zločinec má býti vyveden.
Teď z mala města bran vojenský pluk vychází,
povolným krokem on zločince doprovází,
jenž v středu jeho jde jak jindy ozdoben.
Utichl množství hluk - leč znovu počne zas,
a mnohý v hluku tom vynikne silný hlas:
"To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí!
Ten jeho plášť, to on, to on! To strašnýť lesů pán!"
Tak lidem ode všech voláno bylo strán;
a větší vzdy byl hluk - zbouřených jako vod -
čím blíže zločince zdlouhavý vedl chod.
Kolem něj zástup jde - co nebem černý mrak,
z něho - co blesku svit - v slunci se leskne zbraň.
Volně jde nešťastný - upřený v zemi zrak.
Z městečka zvonku hlas. Množství se modlí zaň.
Na břehu jezera malý pahorek stojí,
na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo zdvíhá.
Blíž strmí kolmý vrch, na vrchu vrchol dvojí,
na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá.
U volném průvodu ku kapli přišel sbor;
všickni teď ustoupí - zločinec stojí sám.
Posledněť vyveden v přírody slavný chrám,
by ještě popatřil do lůna temných hor,
kde druhdy veselý dětinství trávil věk;
by ještě jedenkrát v růžový nebe klín
na horu vyveden, před bílé kaple stín,
nebe i světů všech pánovi svůj vzdal vděk.
Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid,
a srdce každého zajímá vážný cit.
V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál
slzící lidu zrak obrácen v hory výš,
kde nyní zločinec, v přírody patře říš,
před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál.
Vyšlého slunce rudá zář
zločince bledou barví tvář,
a slzy s oka stírá,
jenž smutně v dálku zírá.
Hluboko pod ním krásný dol,
temné jej hory broubí kol,
lesů věnec objímá.
Jasné jezero dřímá
u středu květoucího dolu.
Nejblíž se modro k břehu vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá,
až posléz v bledé jasno splyne.
Bílé dvory u velkém kolu
sem tam jezera broubí břeh.
V jezeru bílých ptáků sbor,
a malých člůnků rychlý běh,
až kde jezero v temno hor
v modré se dálce níží.
Loďky i bílé v břehu dvory -
věž - město - bílých ptáků rod -
pahorky v kolo - temné hory -
vše stopeno v lůno vod,
jak v zrcadle se zhlíží.
Tam v modré dálce skály lom
květoucí břeh jezera tíží,
na skále rozlehlý je strom -
starý to dub - tam - onen čas,
kde k lásce zval hrdliččin hlas,
nikdy se nepřiblíží. -
Nejblíže pahorek se zdvíhá,
na něm se kůl a kolo míhá.
Po hoře - na níž stojí - háj
mladistvý hučí - smutný stesk -
nad šírým dolem slunce lesk,
a ranní rosa - jitřní máj.
To vše zločinec ještě jednou zřel,
to vše, jež nyní opustiti měl,
a hluboký srdce mu žel uchvátí;
hluboce vzdechne - slza slzu stíhá -
ještě jednou - posledně - vše probíhá,
pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí.
Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko - v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
a smutný vězeň takto mluví k nim:
"Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou! -
A až běh váš onu skálu uhlídá,
kde v břehu jezera - tam dívku uplakanou -"
Umlkl již, slza s slzou se střídá.
Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk
širokou stezkou v středu mlada borku,
doleji - dole - již jsou na pahorku -
a znovu ztichl šíra množství hluk.
Přichystán již popravce s mečem stojí,
jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak,
pohlédl vůkolím - povzdechl - pak
spustiv jej zas - k blízké se smrti strojí.
Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé,
poklekl k zemi, kat odstoupí, strašná chvíle -
pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,
v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle,
upadla hlava - skok i - ještě jeden skok -
i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.
Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.
Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo
u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo,
i hlava nad kolem svůj obdržela stán;
tak skončil života dny strašný lesů pán;
na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen.
Na něj se dívajíc - po celý dlouhý den
nesmírné množství v kol mala pahorku stálo;
teprv až k západu schýlivši slunce běh
veselo v mrtvý zrak sťaté hlavy se smálo,
utichl jezera šírý - večerní břeh.
Nad dálkou temných hor poslední požár plál;
v hluboké ticho to měsíce vzešla zář,
stříbřící hlavy té ubledlou mrtvou tvář
i tichý pahorek, jenž v břehu vody stál.
Města jsou vzdálená co bílý v modru mrak,
přes ně v kraj daleký nesl se mrtvý zrak,
v kraj, kde co dítě on - Ó krásný - krásný věk!
Daleko zanesl věk onen časů vztek,
dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
to jestiť zemřelých krásný dětinský čas.
Je pozdní večer - druhý máj -
večerní máj - je lásky čas,
hrdliččin zve ku lásce hlas:
"Viléme! Viléme!! Viléme!!!"
Intermezzo II
Stojí hory proti sobě,
z jedné k druhé mrak přepnutý
je, co temný strop klenutý,
jednu k druhé pevně víže.
Ouvalem tím v pozdní době
ticho, temno jako v hrobě.
Za horami, kde pod mrakem
ve vzdálí se rozstupují -
v temné dálce, něco níže
kolmé skály k sobě blíže
než hory se sestupují,
tak že siným pod oblakem
skály ouzkou bránu tvoří.
Za tou v dálce pode mrakem
temnorudý požár hoří,
dlouhý pruh v plamenné záři
západní rozvinut stranou,
po jehožto rudé tváři
noční ptactvo kola vedší,
jako by plamennou branou
nyní v dálku zalétalo.
Hasnul požár - bledší - bledší,
až se šírošíré nebe
noční rosou rozplakalo,
rozsmutnivši zem i sebe.
V hlubokém ouvalu klínu,
ve stověkých dubů stínu,
sbor u velkém kole sedí.
Zahalení v pláště bílé
jsou to druzi noční chvíle.
Každý před se v zemi hledí
beze slova, bez pohnutí,
jak by kvapnou hrůzou jmutí
v sochy byli proměnění.
Večerních co krajin pění.
tichý šepot - tiché lkání -
nepohnutým kolem plynul,
tichý šepot bez přestání:
"Vůdce zhynul! - vůdce zhynul!" -
V kotouči jak vítr skučí,
nepohnutým kolem zvučí:
"Vůdce zhynul! - vůdce zhynul!" -
Jako listů šepotání
pode skálou při ozvěně,
znělo kolem bez přestání,
jednozvučně, neproměnně:
"Vůdce zhynul! - vůdce zhynul!" -
Zachvěly se lesy dalné,
ozvaly se nářky valné:
"Pán náš zhynul! - zhynul!! - zhynul!!!"
4
Krásný máj uplynul, pohynul jarní květ,
a léto vzplanulo; - pak letní přešel čas,
podzim i zima též - i jaro vzešlo zas;
až mnohá léta již přenesl časů let.
Byl asi sedmý rok, poslední v roce den;
hluboká na něj noc. - S půlnocí nový rok
právě se počínal. V vůkolí pevný sen,
jen blíže jezera slyšeti koně krok.
Mého to koně krok. - K městu jsem nocí jel;
a přišed k pahorku, na němž byl tichý stán
dávno již obdržel přestrašný lesů pán,
poprvé Viléma bledou jsem lebku zřel.
Půlnoční krajinou, kam oko jen dosáhlo,
po dole, po horách, lesy, jezerem, polem,
co příkrov daleký sněhu se bělmo táhlo,
co příkrov rozstřený - nad lebkou i nad kolem.
V hlubokých mrákotách bledý se měsíc ploužil,
časem zněl sovy pláč, ba větru smutné chvění,
a větrem na kole kostlivce rachocení,
že strach i ňádra má i mého koně oužil.
A tam, kde města stín, v cvál poletěl jsem s koněm,
i po kostlivci jsem hned druhý den se tázal:
starý mi hospodský ku pahorku ukázal,
a - již jsem dříve psal - smutnou dal zprávu o něm.
Pak opět žití běh v šírý mě vedl svět,
mnohý mě bouřný vír v hluboký smutek zchvátil;
leč smutná zpráva ta vzdy vábila mě zpět,
až s mladým jarem jsem ku pahorku se vrátil.
S západem slunce jsem tam na pahorku seděl,
nade mnou kolo - kůl - kostlivec - lebka bledá;
smutným jsem okem v dál krajiny jarní hleděl,
až tam, kde po horách mlha plynula šedá.
Byl opět večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas;
hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech,
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol,
co sestru brat ve hrách dětinných.
A kolem lebky pozdní zář
se vložila, co věnec z růží;
kostlivou, bílou barví tvář
i s pod bradu svislou jí kůží.
Vítr si dutou lebkou hrál,
jak by se mrtvý z hloubi smál.
Sem tam polétal dlouhý vlas,
jejž bílé lebce nechal čas,
a rosné kapky zpod se rděly,
jako by lebky zraky duté,
večerní krásou máje hnuté,
se v žaluplných slzách skvěly.
Tak seděl jsem, až vzešlá lůny zář
i mou i lebky té bledší činila tvář,
a - jako příkrovu - bělost její rozsáhlá
po dole - po lesích - po horách, v dál se táhla.
Časem se zdaleka žežhulčino volání
ještě v dol rozléhá, časem již sova stůně;
z vůkolních dvorů zní psů výtí i štěkání.
Vkol suchoparem je koření líbá vůně,
pahorkem panny jsou slzičky zkvétající.
Tajemné světlo je v jezera dálném lůně;
a mušky svítivé - co hvězdy létající -
kol kola blysknavé u hře si kola vedou.
Časem si některá zasedši v lebku bledou,
vbrzku zas odletí co slza padající.
I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály,
co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály;
neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk.
Nynější ale čas
jinošství mého - je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.
Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy - ach, nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému utěchy jaké dá?
Bez konce láska je! - Zklamánať láska má!
Je pozdní večer - první máj -
večerní máj - je lásky čas;
hrdliččin zve ku lásce hlas:
"Hynku! - Viléme!! - Jarmilo!!!"

Máj I.

25. února 2008 v 20:04 | Petra Kusá |  Karel Hynek Mácha - Máj

KAREL HYNEK MÁCHA

MÁJ

1836

Mnohováženému pánu a panu
Hynkovi Kommovi
usedlému měšťanu pražskému,
vlastenci horlivému,
na důkaz uctivosti obětuje
spisovatel.


Čechové jsou národ dobrý!
Nešťastný, jenž v nouzi lká,
nechť se k Čechovi obrátí,
ten mu rychlou pomoc dá;
byť i Čecha nepřítelem,
nešetří Čech jeho vin.
Čechové jsou národ dobrý,
a Ty Čechů věrný syn!
Sbor
Věrný syn i bratr náš,
dobré Čechů srdce máš!
Čechové jsou národ statný,
nepřemožen český voj.
Nechť se s vítězstvím rozloučí,
proti němuž český boj.
Čech kde stojí, krutá bitva
tamť, i mnohý slavný čin.
Čechové jsou národ statný,
a Ty Čechů věrný syn!
Sbor
Věrný syn i bratr náš,
statné Čechů srdce máš!
Čechové jsou národ věrný,
věrnost jejich první čest;
vlasti své i svému králi
Čech i v smrti věrný jest.
Bůh můj - král můj - vlasti moje!
poslední je Čecha vzdech.
Čechové jsou národ věrný,
a Ty syn jich - věrný Čech!
Sbor
Věrný Čech i bratr náš,
věrné Čechů srdce máš!
Věrný syn jsi Čechů kmene,
věrný bratr bratřím svým;
jazyk český je i Tobě
otců drahým dědictvím.
České hory - české doly -
české luhy - český háj -
šírá vlasť - ta česká země
nejmilejšíť Tobě ráj.
Sbor
Věrný Čech jsi - vlastenec,
protož vděčný u věnec
květ Ti vije Čecha máj!
- - - - - - - - - - - -
1

Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se - milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí -
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář -
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá -
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléz šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. -
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou -
v čas lásky - láskou každý tvor.
Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;
Dívčina krásná, anjel padlý,
co amarant na jaro svadlý,
v ubledlých lících krásy spějí.
Hodina jenž jí všecko vzala,
ta v usta, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala. -
Tak zašel dnes dvacátý den,
v krajinu tichou kráčí sen.
Poslední požár kvapně hasne,
i nebe, jenž se růžojasné
nad modrými horami míhá.
"On nejde - již se nevrátí! -
Svedenou žel tu zachvátí!"
Hluboký vzdech jí ňádra zdvíhá,
bolestný srdcem bije cit,
a u tajemné vod stonání
mísí se dívky pláč a lkání.
V slzích se zhlíží hvězdný svit,
jenž po lících co jiskry plynou.
Vřelé ty jiskry tváře chladné
co padající hvězdy hynou;
kam zapadnou, tam květ uvadne.
Viz, mihla se u skály kraje;
daleko přes ní nahnuté
větýrek bílým šatem vlaje.
Oko má v dálku napnuté. -
Teď slzy rychle utírá,
rukou si zraky zastírá
upírajíc je v dálné kraje,
kde jezero se v hory kloní,
po vlnách jiskra jiskru honí,
po vodě hvězda s hvězdou hraje.
Jak holoubátko sněhobílé
pod černým mračnem přelétá,
lílie vodní zakvétá
nad temné modro; tak se číle -
kde jezero se v hory níží -
po temných vlnách cosi blíží,
rychle se blíží. Malá chvíle,
a již co čápa vážný let,
ne již holoubě či lílie květ,
bílá se plachta větrem houpá.
Štíhlé se veslo v modru koupá,
a dlouhé pruhy kolem tvoří.
Těm zlaté růže, jenž při doubí
tam na horách po nebi hoří,
růžovým zlatem čela broubí.
"Rychlý to člůnek! blíž a blíže!
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť!" Již člůn pod skalou víže.
Vzhůru po skále lehký krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se zardí tváře bledé
za dub je skryta. - Vstříc mu běží,
zaplesá - běží - dlouhý skok -
již plavci, již na prsou leží -
"Ha! Běda mi!" Vtom lůny zář
jí známou osvítila tvář;
hrůzou se krev jí v žilách staví.
"Kde Vilém můj?"
"Viz," plavec k ní
tichými slovy šepce praví:
"Tam při jezeru vížka ční
nad stromů noc; její bílý stín
hlubokoť stopen v jezera klín;
však hlouběji ještě u vodu vryt
je z mala okénka lampy svit;
tam Vilém myšlenkou se baví,
že příští den jej žití zbaví.
On hanu svou, on tvoji vinu
se dozvěděl; on svůdce tvého
vraždě zavraždil otce svého.
Msta v patách kráčí jeho činu. -
Hanebně zemře. - Poklid mu dán,
až tváře, jenž co růže květou,
zbledlé nad kolem obdrží stán,
až štíhlé oudy v kolo vpletou.
Tak skoná strašný lesů pán! -
Za hanu jeho, za vinu svou
měj hanu světa, měj kletbu mou!"
Obrátí se. - Utichl hlas -
Po skále slezl za krátký čas,
při skále člůn svůj najde.
Ten rychle letí, co čápa let,
menší a menší, až co lílie květ
mezi horami po vodě zajde.
Tiché jsou vlny, temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo;
nad vodou se bílých skví šatů stín,
a krajina kolem šepce: "Jarmilo!"
V hlubinách vody: "Jarmilo! Jarmilo!!"
Je pozdní večer první máj -
večerní máj - je lásky čas.
Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:
"Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!"
2
Klesla hvězda s nebes výše,
mrtvá hvězda siný svit;
padá v neskončené říše
padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný jekot, hrůzný kvíl.
"Kdy dopadne konce svého?"
Nikdy - nikde - žádný cíl.
Kol bílé věže větry hrají,
při níž si vlnky šepotají.
Na bílé zdě stříbrnou zář
rozlila bledá lůny tvář;
však hluboko u věži je temno pouhé;
neb jasna měsíce světlá moc
uzounkým oknem u sklepení dlouhé
proletši se změní v pološerou noc.
Sloup sloupu kolem rameno si podává
temnotou noční. Z venku větru vání
přelétá zvražděných vězňů co lkání,
vlasami vězně pohrává.
Ten na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá;
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá.
Po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou;
myšlenka myšlenkou umírá.
"Hluboká noc! ty rouškou svou
teď přikrýváš dědinu mou,
a ona truchlí pro mě! -
Že truchlí? - pro mě? pouhý sen!
Ta dávno neví o mně.
Sotvaže zítra jasný den
nad její lesy vstane,
já hanebně jsem odpraven,
a ona - jak v můj první den -
vesele, jasně vzplane."
Umlknul; po sklepení jen,
jenž nad sloupy se zdvíhá,
dál, dál se hlas rozlíhá;
až - jakby hrůzou přimrazen -
na konci síně dlouhé
usne v temnotě pouhé.
Hluboké ticho té temnosti
zpět vábí časy pominulé,
a vězeň ve svých snách dny mladosti
zas žije dávno uplynulé.
To vzpomnění mladistvých let
mladistvé sny vábilo zpět;
a vězně oko slzy lilo,
srdce se v citech potopilo; -
marná to touha v zašlý svět.
Kde za jezerem hora horu
v západní stíhá kraje,
tam - zdá se mu - si v temném boru
posledně dnes co dítko hraje.
Od svého otce v svět vyhnán,
v loupežnickém tam roste sboru.
Později vůdcem spolku zván,
dovede činy neslýchané,
všude jest jméno jeho znané,
každémuť: "Strašný lesů pán!"
Až posléz láska k růži svadlé
nejvejš roznítí pomstu jeho,
a poznav svůdce dívky padlé
zavraždí otce neznaného.
Protož jest u vězení dán;
a kolem má být odpraven
již zítra strašný lesů pán,
jak první z hor vyvstane den.
Teď na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá;
po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou,
myšlenka myšlenkou umírá.
"Sok - otec můj! Vrah - jeho syn,
on svůdce dívky mojí! -
Neznámý mně. - Strašný můj čin
pronesl pomstu dvojí.
Proč rukou jeho vyvržen
stal jsem se hrůzou lesů?
Čí vinu příští pomstí den?
Čí vinou kletbu nesu?
Ne vinou svou! - V života sen
byl jsem já snad jen vyváben,
bych ztrestal jeho vinu?
A jestliže jsem vůlí svou
nejednal tak, proč smrtí zlou
časně i věčně hynu? -
Časně i věčně? - věčně - čas -"
Hrůzou umírá vězně hlas
obražený od temných stěn;
hluboké noci němý stín
daleké kobky zajme klín,
a paměť vězně nový sen.
"Ach - ona, ona! Anjel můj!
Proč klesla dřív, než jsem ji znal?
Proč otec můj? - Proč svůdce tvůj?
Má kletba -" Léč hluboký žal
umoří slova. Kvapně vstal;
nocí řinčí řetězů hřmot,
a z mala okna vězně zrak
zalétá ven za hluky vod. -
Ouplný měsíc přikryl mrak,
než nade temný horní stín
vychází hvězdy v noci klín;
i po jezeru hvězdný svit,
co ztracené světlo se míhá.
Zrak vězně tyto jiskry stíhá,
a v srdce bolný vodí cit.
"Jak krásnáť noc! Jak krásný svět!
Jak světlo - stín se střídá!
Ach - zítra již můj mrtvý hled
nic více neuhlídá!
A jako venku šedý mrak
dál - dál se rozestírá:
tak - " Sklesl vězeň, sklesl zrak,
řetězů řinčí hřmot, a pak
u tichu vše umírá.
Již od hor k horám mraku stín -
ohromna ptáka peruť dlouhá -
daleké noci přikryl klín,
a šírou dálkou tma je pouhá.
Slyš! za horami sladký hlas
pronikl nocí temnou,
lesní to trouba v noční čas
uvádí hudbu jemnou.
Vše uspal tento sladký zvuk,
i noční dálka dřímá.
Vězeň zapomněl vlastních muk,
tak hudba ucho jímá.
"Jak milý život sladký hlas
v krajinu noční vdechne;
než zítřejší - ach - mine čas,
tu ucho mé ach nikdy zas
těch zvuků nedoslechne!"
Zpět sklesne vězeň - řetěz hluk
kobkou se rozestírá; - -
hluboké ticho. - V hloubi muk
se opět srdce svírá,
a dálné trouby sladký zvuk
co jemný pláč umírá. - - -
"Budoucí čas?! - Zítřejší den?! -
Co přes něj dál, pouhý to sen,
či spaní je bez snění?
Snad spaní je i život ten,
jenž žiji teď; a příští den
jen v jiný sen je změní?
Či po čem tady toužil jsem,
a co neměla šírá zem,
zítřejší den mi zjeví?
Kdo ví? - Ach žádný neví -"
A opět mlčí. Tichá noc
kol kolem vše přikrývá.
Zhasla měsíce světlá moc,
i hvězdný svit, a kol a kol
je pouhé temno, šírý dol
co hrob daleký zívá.
Umlkl vítr, vody hluk,
usnul i líbý trouby zvuk,
a u vězení síni dlouhé
je mrtvé ticho, temno pouhé.
"Hluboká noc - temná je noc! -
Temnější mně nastává - - -
Pryč, myšlenko!!" - A citu moc
myšlenku překonává.
Hluboké ticho. - Z mokrých stěn
kapka za kapkou splyne,
a jejich pádu dutý hlas
dalekou kobkou rozložen,
jako by noční měřil čas,
zní - hyne - zní a hyne -
zní - hyne - zní a hyne zas.
"Jak dlouhá noc - jak dlouhá noc -
však delší mně nastává. - - -
Pryč, myšlenko!" - A hrůzy moc
myšlenku překonává. -
Hluboké ticho. - Kapky hlas
svým pádem opět měří čas.
"Temnější noc! - - - Zde v noční klín
ba lůny zář, ba hvězdný kmit
se vloudí - - tam - jen pustý stín,
tam žádný - žádný - žádný svit,
pouhá jen tma přebývá.
Tam všecko jedno, žádný díl -
vše bez konce - tam není chvíl,
nemine noc, nevstane den,
tam času neubývá. -
Tam žádný - žádný - žádný cíl -
bez konce dál - bez konce jen
se na mne věčnost dívá.
Tam prázdno pouhé - nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zívá. -
Bez konce ticho - žádný hlas -
bez konce místo - noc - i čas - - -
to smrtelný je mysle sen,
toť, co se 'nic' nazývá.
A než se příští skončí den,
v to pusté nic jsem uveden. - - -"
Vězeň i hlas omdlívá.
A lehounce si vlnky hrají
jezerní dálkou pode věží,
s nimi si vlnky [větry?] šepotají,
vězně uspávati se zdají,
jenž v hlubokých mrákotách leží.
Strážného vzbudil strašný hřmot,
jejž řetězů činí padání;
se světlem vstoupil. - Lehký chod
nevzbudil vězně z strašných zdání.
Od sloupu k sloupu lampy svit
dlouhou zalétá síní,
vzdy bledší - bledší její kmit,
až vzadu zmizí její moc,
a pustopustá temná noc
ostatní díl zastíní.
Leč nepohnutý vězně zrak -
jak by jej ještě halil mrak -
zdá se, že nic nezírá;
ač strážce lampy rudá zář
ubledlou mu polila tvář,
a tma již prchla čírá.
On na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
znovu v mdlobách umírá;
a jeví hlasu šepot mdlý,
že trapnýť jeho sen i zlý.
"Duch můj - duch můj - a duše má!"
Tak slova mu jednotlivá
ze sevřených úst plynou.
Než však dostihne ucho hlas,
tu slova strašná ničím zas -
jakž byla vyšla - hynou.
Přistoupí strážce, a lampy zář
před samou vězně vstoupí tvář.
Obličej vězně - strašný zjev -
oko spočívá nehnuté
jak v neskončenost napnuté, -
po tváři slzy - pot a krev;
v ustech spí šepot - tichý zpěv.
Tu k ustům vězně ucho své
přiklonil správce bázlivé;
a jak by lehký větřík vál,
vězeň svou pověst šepce dál.
A strážný vzdy se níž a níž
ku vězni kloní - blíž a blíž,
až ucho s usty vězně spojí.
ten šepce tíše - tíš a tíš,
až zmlkne - jak by pevně spal.
Leč strážný nepohnutě stojí,
po tváři se mu slzy rojí,
ve srdci jeho strašný žal. -
Dlouho tak stojí přimrazen,
až sebrav sílu kvapně vstal,
a rychlým krokem spěchá ven.
On sice - dokud ještě žil -
co slyšel, nikdy nezjevil,
než navzdy bledé jeho líce
neusmály se nikdy více.
Za strážným opět temný stín
zahalil dlouhé síně klín;
hlubokou nocí kapky hlas
svým pádem opět měřil čas.
A vězeň na kamenný stůl
složený - klečí - sedí půl.
Obličej jeho - strašný zjev -
oko spočívá nehnuté,
jak v neskončenost napnuté,
po tváři slzy - pot - a krev.
A ustavičně kapky hlas
svým pádem dále měří čas.
A kapky - vod i větrů zpěv
vězňovi blízký hlásá skon,
jenž myšlenkami omdlívá. -
Z dálky se sova ozývá,
a nad ním půlnoc bije zvon.

Věštkyně

25. února 2008 v 19:48 | Petra Kusá |  Karel Jaromír Erben - Kytice
VĚŠTKYNĚ
Úlomky
Když oko vaše slzou se zaleje,
když na vás těžký padne čas,
tehda přináším větvici naděje,
tu se můj věští ozve hlas.
Nechtějte vážiti lehce řeči mojí,
z nebeť přichází věští duch;
zákon nezbytný ve všem světě stojí,
vše tu svůj zaplatí dluh.
Řeka si hledá konce svého v moři,
plamen se k nebi temeni;
co země stvoří, sama zase zboří:
avšak nic nejde v zmaření.
Jisté a pevné jsou osudu kroky,
co má se státi, stane se;
a co den jeden v své pochová toky,
druhý zas na svět vynese.
--
Viděla jsem muže na Bělině vodě,
praotce slavných vojvodů,
an za svým pluhem po dědině chodě
vzdělával země úrodu.
Tu přišli poslové od valného sněmu,
a knížetem jest oráč zván,
oblekli oděv zlatoskvoucí jemu,
a nedoorán zůstal lán.
Položil rádlo a propustil voly:
"Odkud jste vyšli, jděte zpět!"
své bodadlo zarazil tu v poli,
aby pučilo v list i květ.
Pojala voly nedaleká hora -
podnes ji značí vody rmut;
a suchá holi lískovice kora
vydala trojí bujný prut.
A pruty zkvětly a ovoce nesly:
leč dospěl jenom jich jeden;
druhé dva zvadly a se stromu klesly,
nevzkřísivše se po ten den.
Slyšte a vězte - nejsouť marné hlasy!
vložte je pilně na paměť:
nastane doba, přijdou zase časy,
kdež obživne i mrtvá sněť.
Obě ty větve v ušlechtilém květu
vzmohou se šíře, široce,
a nenadále ku podivu světu
přinesou blahé ovoce.
Tu přijde kníže ve zlatě a nachu,
aby zaplatil starý dluh,
a vyndá na svět ze smetí a prachu
Přemyslův zavržený pluh.
A z duté hory ven povolá voly
i zase k pluhu přiděje,
a zanedbanou doorá tu roli
a zlatým zrnem zaseje.
I vzejde setí, jaře bude kvésti,
bujně se zastkví zlatý klas:
a s ním i vzejde země této štěstí,
a stará sláva vstane zas.
--
Viděla jsem skálu nad řekou se pnoucí,
na skále Krokův zlatý hrad;
okolo hradu květnatí palouci -
kněžny Libuše květný sad.
Pod hradem dole staveníčko milé -
kněžnina lázeň na řece;
viděla jsem kněžnu tváři ušlechtilé,
ve stříbroskvoucím oblece.
Na prahu stála zmilené své lázně,
patřila v mutný říční proud;
četla tam slova naděje i bázně:
své milé země tajný soud.
"Vidím požáry a krvavé boje,
ostrý meč tebe probode,
vidím tvou bídu, pohanění tvoje;
však nezoufej, můj národe!"
Tu jí dvě panny, stojíce po boku,
zlatou kolébku podaly;
políbila ji, a v bezedném toku
ji potopila v podskalí.
Slyšte a vězte slova Libušina -
já slyšela její věští hlas:
"Tuto spočívej, lůžko mého syna,
až povolám tě někdy zas!
Z temného lůna hlubokého moře
povstane nový mladý svět;
široké lípy v mém otcovském dvoře
ponesou zase vonný květ.
Smutné osení vzkřísí těžký příval,
z noci se zrodí jasný den:
a národ, kterýž prvé slavný býval,
ten bude opět oslaven.
Tehda na světlo ze propasti řeky
zlatá kolébka vyplyne,
a země spása, souzená před věky,
na ní co dítko spočine."
--
Viděla jsem tebe, lůžko blahosvaté!
znám tebe již, má hvězdo, znám!
však to mi ještě klidnou mysl mate,
kdy tebe opět uhlídám.
Léto za létem bez ustání běží,
zima za zimou uhání:
důvěra má však nepohnutě leží,
a co rok roste doufání.
Když pak se létě z hloubi pod skalinou
nejeden nenavrátí zpět,
a když se zimě s veselou družinou
prolomí pod saněmi led,
vzdychávám: Ejhle, k pluku Libušinu
přibylo nových oudů zas!
Kdy přijde doba, kdež si odpočinu?
Ach, ještě není, není čas!
Neb takto v knihách osudu je psáno,
slyšte a vězte moji zvěst:
"Až bude svítat ono blahé ráno,
vstanou i mrtví v jeho čest.
Tehdá Libuše u velikém pluku
své vojsko vodní postaví,
a vzhůru zvednouc mateřskou svou ruku,
svůj národ český oslaví!"
--
Viděla jsem kostel nad Orlicí řekou,
slyšela jsem jeho zlatý zvon,
prv než upřímnost českou, starověkou
rozerval lítých vášní shon.
Když pak utuchly v Čechách boží ctnosti:
víra i láska s nadějí,
ukryl se kostel v země hlubokosti,
vody místo stápějí.
Však nezůstane věky věkův v hrobě:
odtekouť jednou vody zas,
i vstane kostel v bývalé ozdobě,
a zavzní slavně zvonu hlas.
Slyšte a vězte, takto stojí psáno,
tak uloženo v osudí:
"Tehdáž uzříte zlatých časů ráno,
až zlatý zvon je probudí.
Až s oné strany nad Orlici řeku
nový les vítr zaseje,
až mlází zroste, až i svého věku
boroví toto dospěje;
a toho lesa krajní borovice
až sama sebou dožije,
uschne a zetlíc padne do Orlice
a již i kořen vyhnije:
tehdáž vyryje přijdouc divá svině
poslední zbytky na průhon,
a tu pod nimi z rumu v rozvalině
zjeví se zase zlatý zvon.
Neb tak určeno již od první chvíle:
by v podzemní se vydal pout,
ve svůj čas že vytčeného cíle
za řekou musí dosáhnout." -
Vězte, na stráni pod zeleným borem
kmen souzený již dozrává:
vysoký, mocný, beze větví skorem,
jen vršek čerstvý zůstává.
Zdali zvon také již je na své pouti?
zdali včas cíle dospěje?
kdo zprávy jisté může poskytnouti
posíliti naděje?
Aj! viděla jsem, an tu sedlák oře
na poli blíže Bystřice,
svou ranní píseň zpívaje v pokoře:
"O bože, svatá Trojice!"
Tu divný odpor orání překazil,
z brázdy se vymklo ruchadlo:
"Ký ďábel z pekla mi tu co přimrazil?
Bodejž se i s ním propadlo!"
Tak oráč zaklel, a do prohlubení
zapadal pronikavý hlas -
zlatého zvonu žalostné zavznění:
"Ach ještě není, není čas!"
Ach ještě není, ještě čas tu není!
Však přichyl ucho k zemi blíž,
a pod kořeny jedle z dáli znění
zlatého zvonu uslyšíš.
--
Nenaříkejte, neštěstí a osud
že vás tak tvrdě potkaly,
však naříkejte, že jste jimi posud
rozumnější se nestali!
Aj! vidím horu nad jiné zvýšenou -
hora ta dobře známa vám -
bujnými sady kolem otočenou,
a na té hoře boží chrám.
Avšak do chrámu branou chodí trojí,
trojí vycházejí zas;
slyšte a vězte, toto psáno stojí,
a v srdci složte věští hlas:
"Darmo nadějí kojíte se planou!
nezbudete svých psot a bíd,
dokavad jednou chodívati branou
nebude tvrdý český lid!"
Kdos uši dostal, aby jima slyšel,
proč si je palcem zacpáváš?
a komu rozum s vysokosti přišel,
proč po něm nohou šlapáváš?
Tisíc let ušlo, co své milé syny
svornosti učil Svatopluk,
však neproniknul dotud, do hodiny,
moudrého slova zlatý zvuk!
--
Vy, kdo znajíce otců slavné činy
jimi se rádi chlubíte:
tam na pilíři v Praze půl hrdiny
u mostu státi spatříte.
Hlava zvětrala i spláchly ji deště,
a prsa rozbil švédský boj;
než břich a nohy stojí potud ještě,
i pošetilé pýchy stroj.
Nemluvte marně: "Starobylých věků
zpukřelé, vetché kamení!"
vězte, že toto dnešních vašich reků
osudné jesti znamení!
Slyšte a pilně važte moje slova:
S nadějí nic se nenoste,
leč nad tím břichem vřelé srdce znova
a pravá hlava naroste!

Dceřina kletba

25. února 2008 v 19:48 | Petra Kusá |  Karel Jaromír Erben - Kytice
DCEŘINA KLETBA
Což jsi se tak zasmušila,
dcero má?
což jsi se tak zasmušila?
Vesela jsi jindy byla,
nyní přestal tobě smích!
"Zabila jsem holoubátko,
matko má!
zabila jsem holoubátko -
opuštěné jediňátko -
bílé bylo jako sníh!"
Holoubátko to nebylo,
dcero má!
holoubátko to nebylo -
líčko se ti proměnilo,
a potrhán je tvůj zhled!
"Oh! zabila jsem děťátko,
matko má!
oh! zabila jsem děťátko,
své ubohé zrozeňátko -
žalostí bych pošla hned!"
A co míníš učiniti,
dcero má?
a co míníš učiniti?
kterak vinu napraviti
a smířiti boží hněv?
"Půjdu hledat květu toho,
matko má!
půjdu hledat květu toho,
kterýž snímá viny mnoho
a zbouřenou chladí krev."
A kde najdeš toho květu,
dcero má?
a kde najdeš toho květu
po všem široširém světu?
v které roste zahrádce?
"Tam za branou nad vršíkem,
matko má!
tam za branou nad vršíkem,
na tom sloupu se hřebíkem,
na konopné oprátce!"
A co vzkážeš hochu tomu,
dcero má,
a co vzkážeš hochu tomu,
jenž chodíval k nám do domu
a s tebou se těšíval?
"Vzkazuji mu požehnání,
matko má!
vzkazuji mu požehnání -
červa v duši do skonání,
že ml zrádně mluvíval!
A co necháš svojí matce,
dcero má?
a co necháš svojí matce,
jež tě milovala sladce
a draze tě chovala?
"Kletbu zůstavuji tobě,
matko má!
kletbu zůstavuji tobě,
bys nenašla místa v hrobě,
žes mi zvůli dávala!"

Lilie

25. února 2008 v 19:47 | Petra Kusá |  Karel Jaromír Erben - Kytice
LILIE
Umřela panna v době jarních let,
jako když uschne mladé růže květ;
umřela panna, růže v poupěti -
škoda jí, škoda v zemi ležeti!
"Nedávejte mne ve vsi na hřbitov,
tam bývá nářek sirotků a vdov,
tam slzí hořkých mnoho plynulo:
srdéčko mé by hořem hynulo.
Pochovejte mne vpod zelený les,
tam na mém hrobě kvésti bude vřes;
ptáčkové mi tam budou zpívati:
srdéčko moje bude plesati."
Neminul ještě ani rok a den,
hrob její drobným vřesem povlečen;
nepřišlo ještě ani do tří let,
na jejím hrobě vzácný květe květ.
Lilie bílá - kdo ji uviděl,
každého divný pojal srdce žel;
lilie vonná - kdo jí pocítil,
v každém se touhy plamen roznítil. -
""Hoj, moje chaso! vraného mi stroj!
chce mi se na lov pod zelenou chvoj,
chce mi se na lov pod jedlový krov:
zdá mi se, dnes že vzácný bude lov!""
Halohou! halou v chrtů poštěkot,
příkop nepříkop - hop! plot neplot:
pán na vraníku napřaženou zbraň,
a jako šipka před ním bílá laň.
""Halohou! halou! vzácná moje zvěř,
nespasí tebe pole ani keř!""
Zdviženo rámě, jež ji probije -
tu místo laňky - bílá lilie.
Pán na lilii hledí s údivem.,
rámě mu klesla, duch se tají v něm;
myslí a myslí - prsa dmou se výš,
vůní či touhou? kdo mu rozumíš?
""Hoj sluho věrný! ku práci se měj:
tu lilii mi odtud vykopej;
v zahradě své chci tu lilii mít -
zdá mi se, bez ní že mi nelze být!
Hoj sluho věrný, důvěrníče můj!
tu lilii mi střez a opatruj,
opatruj mi ji pilně v den i noc -
divná, podivná k ní mě pudí moc!""
Opatroval ji jeden, druhý den;
pán její vnadou divě přeblažen.
Leč noci třetí, v plné luny svit,
pospíchá sluha pána probudit.
"""Vstávej, pane můj! chyba v odkladě:
tvá lilie se vláčí po sadě;
pospěš, nemeškej, pravýť nyní čas:
tvá lilie si divný vede hlas!""" -
"Životem vrátkým smutná živořím,
co v poli rosa, co na řece dým:
jasně slunečný svitne paprslek -
rosa i pára, i můj zhyne věk!"
""Nezhyne věk tvůj, tuť důvěru mám;
před sluncem jistou ochranu ti dám:
zdi pevné budou tvojí záštitou,
ač, duše milá, budeš chotí mou.""
Vdala se za něj; blaze bydlila,
až i synáčka jemu povila.
Pán hody slaví, štěstí svého jist;
tu mu královský posel nese list.
"Můj věrný milý!" tak mu píše král,
"chci, aby zejtra ke službě mi stál;
chci, aby přijel každý věrný lech,
potřeba velká - všeho doma nech."
Smutně se loučil s milou chotí svou,
jako by tušil svou nehodu zlou.
""A když mi strážcem nelze býti tvým,
svou matku tobě strážcí zůstavím.""
Špatně mu matka vůli plnila,
špatně manželku jeho střežila;
na nebi slunce - pobořena síň:
"Zhyň, paní noční! zhyň, obludo, zhyň!"
Pán jede domů - dosti služby jest;
tu mu žalostná v ústrety jde věst:
"Tvé pacholátko již ti nežije,
a po tvé paní - zvadlá lilie!" -
""Ó matko, matko, ty hadice zlá!
čím ublížila tobě žena má?
Otrávila jsi žití mého květ:
bodejž i tobě zčernal boží svět!""

Vrba

25. února 2008 v 19:46 | Petra Kusá |  Karel Jaromír Erben - Kytice
VRBA
Ráno sedá ke snídaní,
táže se své mladé paní:
"Paní moje, paní milá!
Vždycky upřímná jsi byla,
vždycky upřímná jsi byla -
jednohos mi nesvěřila.
Dvě léta jsme spolu nyní -
jedno nepokoj mi činí.
Paní moje, milá paní!
Jaké je to tvoje spaní?
Večer lehneš zdráva, svěží,
v noci tělo mrtvo leží.
Ani ruchu, ani sluchu,
ani zdání o tvém duchu.
Studené jest to tvé tělo,
jak by zpráchnivěti chtělo.
Aniž to maličké dítě,
hořce plačíc, probudí tě. -
Paní moje, paní zlatá!
Zdali nemocí jsi jata?
Jestli nemoc ta závada,
nech ať přijde moudrá rada.
V poli mnoho bylin stojí,
snad některá tebe zhojí.
Pakli v býlí není síly,
mocné slovo neomýlí.
Mocné slovo mračna vodí,
v bouři líté chrání lodí.
Mocné slovo ohni káže,
skálu drtí, draka sváže.
Jasnou hvězdu strhne s nebe:
slovo mocné zhojí tebe." -
""Ó pane můj, milý pane!
Nechtěj dbáti řeči plané.
Co souzeno při zrození,
tomu nikdež léku není.
Co Sudice komu káže,
slovo lidské nerozváže!
Ač bezduchá na svém loži,
vždy jsem přece v moci boží.
Vždy jsem přece v boží moci,
jenž mne chrání každé noci
Ač co mrtvé mi je spáti,
ráno duch se zase vrátí.
Ráno zdráva vstáti mohu:
protož poruč pánu bohu!"" -
Darmo, paní! jsou tvá slova,
pán úmysl jiný chová.
Sedí babka při ohnisku,
měří vodu z misky v misku,
dvanáct misek v jedné řadě.
Pán u baby na poradě.
"Slyšíš, matko! ty víš mnoho:
víš, co potkati má koho,
víš, kde se čí nemoc rodí,
kudy smrtná žena chodí.
Pověz ty mi zjevně nyní,
co se s mojí paní činí?
Večer lehne zdráva, svěží,
v noci tělo mrtvo leží,
ani ruchu, ani sluchu,
ni zdání o jejím duchu;
studené jest její tělo,
jak by zpráchnivěti chtělo." -
""Kterak nemá mrtva býti,
když má jen půl živobytí?
Ve dne s tebou živa v domě,
v noci duše její v stromě.
Jdi k potoku pod oborou,
najdeš vrbu s bílou korou;
žluté proutí roste na ní:
s tou je duše tvojí paní!"" -
"Nechtěl jsem já paní míti,
aby s vrbou měla žíti;
paní má ať se mnou žije,
a vrba ať v zemi hnije!" -
Vzal sekeru na ramena,
uťal vrbu od kořena;
padla těžce do potoka,
zašuměla od hluboka,
zašuměla, zavzdychala,
jak by matka skonávala,
jak by matka umírajíc,
po dítku se ohlédajíc. -
"Jaký shon to k mému domu?
komu zní hodina, komu?" -
""Umřela tvá paní milá,
jak by kosou sťata byla;
zdráva chodíc při své práci,
padla, jako strom se skácí;
zavzdychala umírajíc,
po dítku se ohlédajíc."" -
"Ó běda mi, běda, běda!
paní zabil jsem nevěda,
a z děťátka v túž hodinu
učinil jsem sirotinu!
Ó ty vrbo, vrbo bílá!
což jsi ty mne zarmoutila!
Vzalas mi půl živobytí:
co mám s tebou učiniti?"
" "Dej mne z vody vytáhnouti,
osekej mé žluté proutí;
dej prkének nařezati,
kolébku z nich udělati;
na kolébku vlož děťátko,
ať nepláče ubožátko.
Když se bude kolébati,
matka bude je chovati.
Proutí zasaď podlé vody,
by nevzalo žádné škody.
Až doroste hoch maličký,
bude řezat píšťaličky;
na píšťalku bude pěti -
se svou matkou rozprávěti!""

Záhořovo lože II.

25. února 2008 v 19:46 | Petra Kusá |  Karel Jaromír Erben - Kytice
ZÁHOŘOVO LOŽE
IV
Minula zima, sníh na horách taje,
v údolích povodeň od sněhu a deště;
jeřáb se vrací z dalekého kraje:
avšak náš poutník nepřichází ještě.
V zeleň oděly se v lese ratolesti,
fijala pode křem milou vůni dýše;
slavík vypravuje dlouhé pověsti:
ale žádná zpráva z pekelné říše.
Ušlo jaro - léto; již se dnové krátí,
povětří chladne, listí opadává:
z pekla však žádná, žádná nejde zpráva.
Zdali se poutník přece ještě vrátí?
Zdali nekleslo cestou jeho tělo?
zdali ho peklo v sobě nepožřelo? -
Lesní muž pod dubem s vysokého stanu
škaredě pohlíží v západní stranu;
sedí a bručí: "Co jich tu šlo koli,
neušel nikdo mé sukovité holi!
Jen jednoho jsem na slovo vsadil,
jen toho jednoho - a ten mne zradil!" -
""Ó nezradil tebe!"" - ozval se týmž časem
podlé muže poutník povýšeným hlasem;
postava přímá, oko přísné, smělé,
studený poklid na jeho čele,
a z jeho bledé, ušlechtilé tváře
jako by planula slunečná záře.
""Nezradil jsem tebe! přísahou ztuha
zavázal jsem se ti, hříšný boží sluha;
a nyní přisahám ještě tobě znova:
přisahám na kříže svatého slávu,
že tobě věrnou z pekla nesu zprávu!""
Zachvěl se muž lesní, slyše tato slova,
vyskočil zhůru, sáhna po své zbroji:
avšak jako bleskem omráčený stojí -
nesneseť zrak jeho zraku poutníkova.
""Tuto seď a slyš! pověsti hrůzy
zvěstuji tobě po pekelné chůzi;
o hněvu božím slovo moje svědčí:
ale milost božská neskončeně větší!""
Vypravuje poutník, co v pekle spatřil:
moře plamenův - břidké ďáblův pluky;
a kterak se život s věčnou smrtí sbratřil
na věčné, vždy nové zatracencův muky. -
Muž lesní pod dubem zamračený sedí,
nemluví slova - jen před sebe hledí.
Vypravuje poutník, co v pekle slyšel:
úpěnlivé nářky - zlořečené klení -
volání pomoci - však nikoho není,
kdo by tu potěšil, kdo k pomoci přišel,
jen věčná kletba, věčné zatracení! -
Muž lesní pod dubem zamračený sedí,
nemluví slova - jen před sebe hledí.
Vypravuje poutník, jak znamením kříže
přinutil Satana, pekelné kníže,
rozkázati ďáblu, strůjci klamu zlého,
aby zase vrátil krví psanou blánu.
Protivil se ďábel pekelnému pánu,
nevrátil zápisu dle rozkazu jeho.
Rozlítil se Satan a v zlosti své velí:
"Vykoupejte jeho v pekelné koupeli!" -
Učinila rota dle jeho rozkazu,
připravila lázeň z ohně a mrazu:
s jedné strany hoří jako uhel zňatý,
s druhé strany mrzne v kámen ledovatý;
a když vidí rota míru naplněnu,
obrací zmrzlinu opak do plamenů.
Strašlivě řve ďábel, jako had se svíjí,
až ho pak již smysl i cit pomíjí.
Tu pokynul Satan, rota odstoupila,
a síla zas nová ďábla oživila.
Ale když propuštěn opět dýše lehce,
krví psané blány přec vydati nechce. -
Rozlítiv se Satan, káže ve svém hněvu:
"Nuže ať obejme pekelnou děvu!" -
A byla ta děva z železa skuta,
rámě vztažené k toužebné milosti:
přivinula ďábla na svá prsa krutá,
zdrceny jsou všecky jeho kosti.
Strašlivě řve ďábel, jako had se svíjí,
až ho pak již smysl i cit pomíjí.
Tu pokynul Satan, panna povolnila,
a síla zas nová ďábla oživila.
Ale když propuštěn opět dýše lehce,
krví psané blány přec vydati nechce. -
I zařičel Satan poslední své slovo:
"Uvrzte jeho v lože Záhořovo!"
"V lože Záhořovo? v Záhořovo lože?" -
volá v uděšení muž divý v lese,
hrozné tělo jeho osykou se třese,
a pot vyráží z tuhé čela kože.
"Lože Záhořovo! - Záhoř je to jméno,
od matky mé někdy často vysloveno,
když učívala mne plésti rohože,
když mi rohožemi na mechu stlávala,
a vlčí kožinou mne přikrývala.
A nyní v pekle Záhořovo lože -?
Však pověz mi ty - ty sluho boží,
co čeká Záhoře na pekelném loži?" -
""Spravedliva jest pomsty boží ruka,
leč ukryto věčné jeho usouzení:
neznámáť mi sice tvá pekelná muka,
ale tvých zločinů nic menší není.
Nebo věz, že ďábel, slyše ona slova,
zhroziv se pokuty lože Záhořova,
krvavý zápis vrátil bez prodlení!"" -
Stoletá sosna na chlumové stráni
hrdě vypíná k nebi své témě:
i přijde sekera, sosna hlavu sklání,
a těžkým pádem zachvěje se země.
Divoký tur lesní v bujnosti své síly
z kořene vyvrací mocná v lese dřeva:
proboden oštěpem, potácí se chvíli,
a padne, v bolesti smrtelné řeva. -
Takto muž lesní. Poražen tou zvěstí
na zemi klesá ve smrtelném strachu;
řve a svíjí se, bije v hlavu pěstí,
nohy poutníkovy objímaje v prachu:
"Smiluj se, pomoz, pomoz muži boží!
nedej mi dospěti k pekelnému loži!" -
""Nemluv takto ke mně! červ jsem, roveň tobě,
bez milosti boží ztracen věčně věkův:
k ní ty se obrať, od ní prose lékův,
a čiň pokání v pravé ještě době."" -
"Kterak mám se káti? viz tu na mé holi
ty řady vrubův: co jich tu jest koli -
spočti je, můžeš-li - ta známka každá,
každý ten vroubek jest jedna vražda!" -
I zvedne poutník, k zemi se nakloně,
hůl Záhořovu - kmen mocné jabloně -
a zarazí ji v tvrdé skály témě,
jako tenký proutek do zorané země.
""Tu kleč přede svědkem svých hrozných činů,
kleč ve dne v noci, ukrutný zlosynu!
Času nepočítej, nedbej žízně, hladu,
jedno počítej svých zločinů řadu,
lituj a pros boha, aby smazal vinu.
Vina tvá jest velká, těžká, bez příkladu:
bez příkladu budiž i tvoje pokání,
a bez konce jest boží smilování!
Tu kleč a čekej - až se v jedné době
z milosti boží vrátím zase k tobě.""
Takto dí poutník, a jde cestou dále. -
A Záhoř kleči, klečí neustále;
klečí ve dne, v noci - nepije, nejí;
vzdychaje božího prosí smilování. -
Den po dni mine; již i sníh se shání,
ledové mrazy jižjiž přicházejí:
a Záhoř klečí, prosit nepřestává -
ale na poutníka darmo očekává,
ten nepřichází, nevrací se k němu.
Bůh budiž milostiv muži kajicnému!
V
Devadesáte let přeletělo světem;
mnoho se zvrátilo zatím od té chvíle:
kdo onoho času býval nemluvnětem,
jest nyní starcem, do hrobu se chýle.
Avšak málo jich dozrálo k té době,
ostatní všickni jsou schováni v hrobě.
Jiné pokolení - cizí obličeje -
vše ve světě cizí, kam se člověk děje:
jen to slunéčko modravého nebe,
jenom to nižádné proměny nevzalo;
a jako před věky lidi těšívalo,
tak i nyní ještě vždy blaží tebe!
Jest opět jaro. Vlažný větřík duje,
na lukách svěží kolébá se tráva;
slavík své pověsti opět vypravuje,
a fijalka novou zas vůni vydává.
Habrovým stínem hlubokého lesa
dvé poutníků se cestou ubírá:
shrbený stařeček, v ruce berlu nesa,
berlu biskupskou, věkem již se třesa,
a pěkný mládenec, ten jej podepírá.
""Posečkej, synu můj! rád bych odpočinul,
odpočinutí si má duše žádá!
Rád bych se již k otcům zesnulým přivinul,
ale milost boží jinak mi ukládá.
Milost boží velká! ta sluhu svého
mocně provedla skrz pekelnou bránu,
v úřadě svém svatém povýšila jeho;
a protož duše má dobrořečí pánu.
Pevně jsem doufal v tebe, hospodine:
dejž, ať tvá sláva na zemi spočine! -
Synu můj, žízním! ohledni se vůkol:
tuším, ač není-li mdlých smyslů mámení,
tuším, že mi blízké najdeš občerstvení,
aby byl dokonán můj života úkol.""
Odešel mládenec, v lesní zašel strany,
zdali by kde našel pramen uchovaný.
I dere se houštím, kráčí dál a dále,
až i se prodere k mechovité skále.
Ale tu náhle noha jeho stane,
a jako světluška večer létající,
leskne se podiv v pěkné jeho líci:
divněť neznámá vůně k němu vane,
vůně nevýslovná, neskončené vnady,
jako by v rajské vstupoval sady.
A když pak mládenec skrze husté chvojí
vzhůru se prodere a na skálu vkročí,
věc nepodobnou vidí jeho oči:
na holé skále strom košatý stojí,
strom jabloňový, v šíř se rozkládaje,
a na něm ovoce divné krásy zraje -
jablka zlatá - a z nich se nese
ta rajská vůně vůkol po všem lese.
I zplesalo srdce v mládencovu těle,
a zrak jeho čilý jiskřil se vesele:
"Ach jistě, jistě! bůh dobrotivý
stařečkovi k vůli tu své činí divy:
pro posilu jemu - místo chladné vody -
pustá v lese skála rajské nese plody."
Ale jak s ochotou po jablku sáhne,
tak s uleknutím ruku zas odtáhne.
""Ty nech, netrhej - však jsi nesázel!""
hlas dutý, hluboký káže jemu ztuha,
blízký hlas, jako by ze země vycházel,
neb nikdež vůkol neviděti druha.
Jen pařez veliký stojí vedlé něho,
po němž ostružiny s mechem se vinou,
podál zbytky dubu prastarého,
kmen rozdrcený s šírou vydutinou.
Obešel jinoch peň, prohlíží dutinu,
obešel tu celou okolní krajinu:
však ani stopy nalezti nemoha,
že by tu kráčela kdy lidská noha,
všudež jen pouhou viděti pustinu.
"A snad se ucho mé obluzeno šálí?
snad zvíře divoké zařvalo v dáli?
snad od vody v skále zvuk onen pocházel?"
dí k sobě sám jinoch; a nedbaje zvuku,
opět po jablku vztahuje ruku.
""Ty nech, netrhej - však jsi nesázel!""
hlas dutý hřmotněji zapovídá zase.
A když se mládenec ohlédl po hlase,
hle! pařez veliký mezi ostružinou
hýbati se počne, a z mechu se šinou
dlouhá dvě ramena, k jinochu měříce,
a nad rameny, jako smolné svíce
v mlhavé noci, dvé červených očí
zpod šedého mechu k němu se točí.
Zděsil se mládenec, a znamením kříže
znamená se jednou, po druhé a třetí;
a jak vyplašené z hnízda ostříže,
nehledaje cesty, nevida obtíže,
přímo se skály houštím dolů letí;
a zkrvavený od ostrých snětí
na zemi padne k stařečkovi blíže.
"Ach pane, pane! zle je v tomto lese:
košatá jabloň na skále, na pláni,
a jabloň na jaře zralé plody nese,
a pařez veliký trhati je brání.
A ten pařez mluví, očima točí,
a chytá ramenem, kdo k jabloni kročí:
ach pane, ďáblovo tu jest panování!"
""Mýlíš se, synu můj! tuto milost boží
své divy činí - budiž jemu sláva!
Vidím, že pouť moje již se dokonává,
rádoť se tělo mé v zemi této složí! -
Ještě mi posluž naposled, můj synu!
doveď mne nahoru, na skalnou planinu."
Učinil tak jinoch: napřed cestu klestí,
a potom stařečka po ní musil nésti. -
A když již přišli nahoru k jabloni,
aj! tu se pařez ke stařečku kloní,
vztahuje rámě vstříc, a raduje se:
"Ach pane, pane můj! dlouhos nepřicházel:
hle tvá sazenice již ovoce nese,
ach utrhni, pane! však sám jsi sázel!"
""Záhoři! Záhoři! pokoj budiž tobě:
pokoj ti přináším v poslední své době!
Bez míry, bez konce jest milost boží,
nás oba vytrhla pekelnému loži!
Propusť mne nyní již, jakož i já tebe:
nechť se tu popel náš vedlé sebe složí,
a ducha nechť vezmou andělové z nebe!""
"Amen!" dí Záhoř. A v tom okamžení
sesul se ve skrovnou prachu hromádku;
a jen ostružina na holém kamení
zůstala státi, jemu na památku.
Zároveň i stařec mrtev na zem klesá -.
pouť jeho pozemská již dokonána! -
I zůstal mládenec sám uprostřed lesa,
by ještě vykonal vůli svého pána.
Leč nad hlavou jeho té samé chvíle
vznášejí se dvě holubice bílé;
v radostném plesu vznášejí se vzhůru,
až i se vznesly k andělskému kůru.

Záhořovo lože I.

25. února 2008 v 19:45 | Petra Kusá |  Karel Jaromír Erben - Kytice
ZÁHOŘOVO LOŽE
I
Šedivé mlhy nad lesem plynou,
jako duchové vlekouce se řadem;
jeřáb ulétá v krajinu jinou -
pusto a nevlídno ladem i sadem.
Vítr od západu studeně věje,
a přižloutlé listí tichou píseň pěje.
Známátě to píseň: pokaždéť v jeseni
listové na dubě šepcí ji znova:
ale málokdo pochopuje slova,
a kdo pochopí, do smíchu mu není.
Poutníče neznámý v hábitě šerém,
s tím křížem v ruce na dlouhé holi,
a s tím růžencem - kdo jsi ty koli,
kam se ubíráš nyní pod večerem?
kam tak pospícháš? tvá noha bosa,
a jeseň chladná - studená rosa:
zůstaň zde u nás, jsmeť dobří lidi,
dobréhoť hosta každý rád vidí. -
Poutníče milý! - než tys ještě mladý,
ještě vous tobě nepokrývá brady,
a tvoje líce jako pěkné panny -
ale což tak bledé a smutně zvadlé,
tvoje oči v důlky zapadlé!
Snad je ve tvém srdci žel pochovaný?
snad že neštěstí tvé tělo svíží
lety šedivými dolů k zemi níží?
Mládenče pěkný! nechoď za noci,
možné-li, budem rádi ku pomoci,
a při nejmenším snad potěšíme.
Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu:
neníť bez léku nižádného želu,
a mocný balzám v důvěře dříme. -
Nic neslyší, neví, aniž oko zvedne,
neníť ho možné ze snův vytrhnouti!
a tam již zachází v chrastině jedné:
pán bůh ho posilň na jeho pouti!
II
Daleké pole, široké pole,
předlouhá cesta přes to pole běží,
a podlé cesty pahorek leží,
a dřevo štíhlé stojí na vrchole:
štíhláť to jedlice - však beze snětí,
jen malá příčka svrchu přidělána,
na té příčce přibitý viděti
rozpjatý obraz Krista pána.
Hlavu krvavou vpravo nakloňuje,
ruce probité roztahuje v šíři:
v dvě světa strany jimi ukazuje,
v dvě strany protivné, jakož cesta míří:
pravou na východ, kdež se světlo rodí,
levou na západ, kdež noc vojevodí.
Tam na východě nebeská je brána,
tam u věčném ráji bydlí boží svatí;
a kdo dobře činí, čáka jemu dána,
že se tam s nimi též bude radovati.
Ale na západě jsou pekelná vrata,
tam plane mořem síra i smola,
tam pletou ďáblové, zlá rota proklatá,
zlořečené duše v ohnivá kola.
Vpravo, Kriste pane! tam dej nám dospěti,
však od levice vysvoboď své děti!
Tu na tom pahorku leže na kolenou
náš mladý poutník v ranním světla kmitu,
okolo kříže ruku otočenou,
vroucně objímá dřevo beze citu.
Brzy cos šepce, slzy roně z oka,
brzy zas vzdychá - těžce, zhluboka. -
Takto se loučí od své drahé panny
mládenec milý v poslední době,
ubíraje se v cizí světa strany,
aniž pak věda, sejdou-li se k sobě:
ještě poslední vroucí obejmutí,
ještě políbení jako plamen žhoucí:
již měj se tu dobře, dívko přežádoucí:
chvíle nešťastná pryč odtud mne nutí! -
Tvář jako stěna, pohledění ledné,
ale v srdci plamen zhoubný, divoký,
náhle se poutník se země zvedne,
k západu rychlé zaměří kroky. -
Brzy potom zmizel v hustém lesa proutí:
pán bůh ho potěš na jeho pouti!
III
Stojí, stojí skála v hlubokém lese,
podlé ní cesta v habrovém houští,
a na té skále dub velikán pne se,
král věkovitý nad věčnou pouští:
k nebesům holé vypínaje čelo,
zelená ramena drží na vše strany;
tuhý oděv jeho hromem rozoraný,
a pod oděvem vyhnilé tělo:
dutina prostranná, příhodná velmi -
pohodlný nocleh líté lesní šelmy!
A hle! pod tím dubem na mechovém loži,
čí je ta postava veliká, hrozná
zvíře či člověk v medvědí koži?
Sotva kdo člověka v tom stvoření pozná!
Tělo jeho - skála na skále ležící,
údy jeho - svaly dubového kmene,
vlasy a vousy vjedno splývající
s ježatým obočím tváři začazené;
a pod obočím zrak bodající,
zrak jedovatý, podobný právě
zraku hadímu v zelené trávě.
Kdo je ten člověk? a to mračné čelo,
jakými obmysly se jest obestřelo?
Kdo je ten člověk? co chce v této poušti? -
Nic se mne neptej! ohledni se v houští
s obé strany cesty; zeptej se těch kostí,
ježto tu leží práchnivějíce;
zeptej se těch černých, nevlídných hostí,
ježto tu krákají obletujíce:
ti mnoho viděli - ti vědí více!
Tu však muž lesní s lože svého skočí,
zrak upřený v cestu divoce plane;
kyjem ohromným nad hlavou točí,
a skok za skokem prostřed cesty stane.
Kdo přichází cestou? - V hábitě mládenec,
kříž maje v ruce, za pasem růženec! -
Utec, mládenče! obrať se zpátky!
tvá cesta v jistou tebe smrt uvádí.
Živottě lidský i bez toho krátký,
a škoda tvého panenského mládí!
Obrať se, utíkej, co ti síla stačí,
dokud kyj ohromný na tě nepřikvačí.
a neroztříští tvou hlavičku v kusy! -
Neslyší, nevidí, v želu svém hlubokém
jde dále před se povlovným krokem,
kde života svého pozbyti musí. -
"Stůj červe! kdo jsi? kam tě cesta vede?" -
Zastavil se poutník, zvedna líce bledé:
""Jsem zatracenec"" - odpovídá tiše -
""do pekla cesta má, do satanské říše!"" -
"Hoho! do pekla? - Čtyřicáté léto,
co již tu sedím, mnoho jsem slyšíval,
mnoho vidíval, ale písně této
potud mi nikdo ještě nezazpíval! -
Hoho! do pekla? netřeba ti kroků,
sám tě tam dopravím, nevzdechneš ani! -
Však až se naplní můj počet roků,
přijdu snad za tebou také na snídaní!" -
""Nic ty se nerouhej milosti boží!
Dříve než jsem viděl den života prvý,
zapsán jsem peklu otce svého krví
klamem ďábelským - pro pozemské zboží.
Milost boží velká! a znamení kříže
zlámeť i strašlivé pekelné mříže,
porazí Satana se vší jeho mocí!
Milost boží velká! ta ráčí dáti,
že se slabý poutník co vítěz navrátí,
dobuda zápisu z pekelné noci."" -
"Co pravíš? - za těch let, za čtyřiceti,
bez počtu jsem jich do pekla sklátil,
však se ještě nikdo zpátky nenavrátil! -
Slyš, červe! jsi mladé heboučké pleti,
byl bys mi dobře, místo tuhé zvěři,
za malou pochoutku dnes na večeři:
ale pustím tě - nechám tebe jíti -
však ještě nikdo, co jich tu šlo koli,
neušel mojí sukovité holi! -
Pustím tě červe! ale to chci míti:
přisahej, že potom věrně mi povíš,
co v pekle uvidíš, a čeho se dovíš." -
I vztýčil se poutník, a vysoko zdviže
hůl svou poutnickou se znamením kříže:
""Přisahám na kříže svatého slávu,
že ti z pekla věrnou přinesu zprávu!"

Holoubek

25. února 2008 v 19:07 | Petra Kusá |  Karel Jaromír Erben - Kytice
HOLOUBEK
Okolo hřbitova
cesta úvozová;
šla tudy, plakala
mladá hezká vdova.
Plakala, želela
pro svého manžela:
neb tudy naposled
jej doprovázela. -
Od bílého dvora
po zelené louce
jede pěkný panic,
péro na klobouce.
"Neplač, nenaříkej,
mladá, hezká vdovo!
škoda by tvých očí,
slyš rozumné slovo.
Neplač, nenaříkej,
vdovo, pěkná růže!
když muž ti umřel,
vezmi mne za muže." -
Jeden den plakala,
druhý ticho minul,
třetího žel její
pomalu zahynul.
V témdni umrlého
z mysli vypustila:
než měsíc uplynul,
k svatbě šaty šila. -
Okolo hřbitova
veselejší cesta:
jedou tudy, jedou
ženich a nevěsta.
Byla svatba, byla
hlučná a veselá:
nevěsta v objetí
nového manžela.
Byla svatba, byla,
hudba pěkně hrála:
on ji k sobě vinul,
ona jen se smála. -
Směj se, směj, nevěsto!
pěkně ti to sluší:
nebožtík pod zemí,
ten má hluché uši!
Objímej milého,
netřeba se báti:
rakev dosti těsná -
ten se neobrátí!
Líbej si je, líbej,
ty žádané líce:
komus namíchala,
neobživne více! -
-
Běží časy, běží,
všecko sebou mění:
co nebylo, přijde,
co bývalo, není.
Běží časy, běží,
rok jako hodina;
jedno však nemizí:
pevněť stojí vina.
Tři roky minuly,
co nebožtík leží;
na jeho pahorku
tráva roste svěží.
Na pahorku tráva,
u hlavy mu doubek,
na doubku sedává
běloučký holoubek.
Sedává, sedává,
přežalostně vrká:
každý, kdož uslyší,
srdce jemu puká.
Nepuká tak jiným,
jako jedné ženě:
s hlavy si rve vlasy,
volá uděšeně:
"Nehoukej, nevolej,
nehuč mi tak v uši:
tvá píseň ukrutná
probodá mi duši!
Nehoukej, nežaluj,
hlava se mi točí:
aneb mi zahoukej,
ať se mi rozskočí!" -
Teče voda, teče,
vlna vinu stíhá,
a mezi vlnami
bílý šat se míhá.
Tu vyplývá noha,
tam zas ruka bledá:
žena nešťastnice
hrobu sobě hledá! -
Vytáhli ji na břeh,
zahrabali skrytě,
kde cesty pěšiny
křižují se v žitě.
Nižádného hrobu
jí býti nemělo:
jen kámen veliký
tlačí její tělo.
Však nelze kamenu
tak těžko ležeti,
jako jí na jmenu
spočívá prokletí!

Štědrý den

25. února 2008 v 19:06 | Petra Kusá |  Karel Jaromír Erben - Kytice
ŠTĚDRÝ DEN
I
Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len.
"Toč se a vrč, můj kolovrátku!
ejhle adventu již na krátku,
a blízko, blizoučko štědrý den!
Mílotě děvčeti přísti, mílo
za smutných zimních večerů;
neb nebude darmo její dílo,
tu pevnou chová důvěru.
I přijde mládenec za pilnou pannou,
řekne: Pojď za mne, dívko má!
budiž ty mi ženkou milovanou,
věrným ti mužem budu já.
Já tobě mužem, ty mně ženkou,
dej ruku, děvče rozmilé! -
A dívka, co předla přízi tenkou,
svatební šije košile.
Toč se a vrč, můj kolovrátku!
však jest adventu již na krátku,
přede dveřmi štědrý den!"
II
Hoj, ty štědrý večere,
ty tajemný svátku!
cože komu dobrého
neseš na památku?
Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce;
kohoutovi česneku,
hrachu jeho družce.
Ovocnému stromoví
od večeře kosti,
zlatoušky na stěnu,
tomu, kdo se postí.
Hoj, já mladá dívčina,
srdce nezadané:
mně na mysli jiného,
jiného cos tane.
Pod lesem, ach pod lesem,
na tom panském stavě,
stojí vrby stařeny,
sníh na šedé hlavě.
Jedna vrba hrbatá
tajně dolů kývá,
kde se modré jezero
pod ledem ukrývá.
Tu prý dívce v půlnoci,
při luně pochodni,
souzený se zjeví hoch
ve hladině vodní.
Hoj, mne půlnoc neleká,
ani liché Vědy:
půjdu, vezmu sekeru,
prosekám ty ledy.
I nahlednu v jezero
hluboko - hluboko,
milému se podívám
pevně okem v oko.
III
Marie, Hana, dvě jmena milá
panny jak jarní růže květ:
která by z obou milejší byla,
nikdo nemůže rozumět.
Jestliže jedna promluví k hochu,
do ohně by jí k vůli šel;
pakli se druhá usměje trochu -
na první zas by zapomněl!
Nastala půlnoc. Po nebi šíře
sbor vysypal se hvězdiček,
jako ovečky okolo pastýře,
a pastýř jasný měsíček.
Nastala půlnoc, všech nocí máti,
půlnoc po štědrém večeru:
na mladém sněhu svěží stopu znáti
ode vsi přímo k jezeru.
Ta jedna klečí, nad vodou líčko;
ta druhá stojí podlé ní:
"Hano, Haničko, zlaté srdíčko!
jaké tam vidíš vidění?"
""Ach vidím domek - ale jen v šeře -
jako co Václav ostává -
však již se jasní - ach, vidím dvéře,
ve dveřích mužská postava!
Na těle kabát zeleni temné,
klobouk na stranu - znám jej' znám!
na něm ta kytka, co dostal ode mne -
můj milý bože! Václav sám!!""
Na nohy skočí, srdce jí bije,
druhá přikleká vedle ní:
""Zdař bůh, má milá, zlatá Marie!
jaké ty vidíš vidění?""
"Ach vidím, vidím - je mlhy mnoho,
všecko je mlhou zatmělé;
červená světla blýskají z toho -
zdá se mi býti v kostele.
Něco se černá mezi bílými -
však mi se rozednívá již: -
jsou to družičky, a mezi nimi -
pro boha! rakev - černý kříž!"
IV
Vlažný větřík laškuje
po osení mladém;
sad i pole květovým
přioděny vnadem;
zavzněla hudba od kostela zrána,
a za ní hejsa! kvítím osypána
jede svatba řadem.
Švárný ženich jako květ
v kole svatebčanů,
kabát tmavě zelený,
klobouk v jednu stranu:
tak viděla jej v osudné té době,
tak si ji nyní domů vede k sobě,
švárnou ženku Hanu.
--
Zašlo léto. Přes pole
chladné větry vějí.
Zvoní hrana. Na marách
tělo vynášejí:
bílé družičky, planoucí svíce;
pláč, bědování, trouby hlaholíce
z hlubokosti znějí:
Miserere mei!
Koho věnec zelený,
koho v rakvi kryje?
Umřela, ach umřela
panenská lilie!
Vykvětla, jakby zalívána rosou,
uvadla, jakby podsečena kosou -
ubohá Marie!
V
Nastala zima, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará polehuje,
děvčata zase předou len.
"Toč se a vrč, můj kolovrátku!
však jest adventu zase na krátku,
a nedaleko štědrý den!
Ach ty štědrý večere
noci divoplodné!
když si na tě vzpomenu,
k srdci mne to bodne!
Seděly jsme také tak
loni pohromadě:
a než rok se obrátil,
dvě nám chybí v řadě!
Jedna, hlavu zavitou,
košiličky šije;
druhá již tři měsíce
v černé zemi hnije,
ubohá Marie!
Seděly jsme také tak,
jako dnes a včera:
a než rok se obrátí -
kde z nás bude která?
Toč se a vrč, můj kolovrátku!
všeckoť ve světě jen na obrátku,
a život lidský jako sen!
Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu!"