Umírající

25. února 2008 v 17:05 | Petra Kusá |  Jiří Wolker
Umírající
Až umřu, nic na tomhle světě se nestane a nezmění,
Jen srdcí několikse zachvěje v rose jak k ránu květiny.
Tisíce umřeli, tisíce se mnou umrou, tisíce na srt jsou znavení
neb v smrti a zrození nikdo nezůstal jediný.
Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého,
co strašné je, co zlé je, to umírání je,
kdy smysly střelené v letu padají ze všeho, ze všeho
a v rezavém potrubí těla čas hnije jak pomyje
by rozložil ruce, oči nervy a každý sval,
kterým svět si v náruč chytal a miloval.
Smrti se nebojím, smrt není zlá ve smrti nejsem sám
já umírání se bojím, kdy každý je samoten a já umírám.
Sbohem děvčátkko sbohem má milá, sbohem obraze spanilý,
od tvých ňader mi uťali ruce a srdce rozbili.
Myšlenka na tebe jak zlatý hřeb půl roku mě protínalala,
když mi bylo nejhůř, bolela víc, když bylo lépe pomáhala.
Ale dnes konec, dnes už vše marné je, dnes napsal jsem list,
aby jsi zapomněla a hledala jinde, kde srdci dávají jíst.
Ten dopis byla má největší bolest a největší sten,
ale v umírání musí být každý sám, sám a samoten.
Až umřu, na světě se nic nestane a nezmění,
jenom já ztratím svou bídu a změním se ze všeho,
snad stanu se stromem, snad děckem, snad hromadou kamení,
smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama