Duben 2008

I. část

17. dubna 2008 v 20:46 | Petra Kusá


6. kapitola - II

14. dubna 2008 v 21:00 | Petra Kusá |  Epochální výlet pana Broučka
"Snad bys nevěřil v našem osvíceném -"

6. kapitola

14. dubna 2008 v 20:59 | Petra Kusá |  Epochální výlet pana Broučka
VI
Spánek asi čtyřhodinový osvěžil pana Broučka zázračně.
Bystře vyskočil z postele a rozhlížel se vůkol; zakabonil se sice, když místo přívětivých stěn své ložnice s obrazy odalisky a zálivu Neapolského spatřil pošmourné zdi středověké komnatky, ale po nějaké chvíli vpravil se do svého osudu s mužnější myslí než před usnutím.
"Dostal jsem se z Měsíce nazpět," končil řadu úvah, kterými se hleděl potěšiti, "a dostanu se také odtud. A nějak se tou husitskou metlou také protluku. Co se mi konečně může státi? Vždyť přece vím, že jsem za několik set let zase žil - či že budu za několik set let - či vlastně, že... I, nebudu si tím motat hlavu!"
Vtom padl zrak jeho na strakatinu oděvů, ležících na truhle.
"Ach, tady mám ten masopust," zažertoval si trpce. "Ale jaká pomoc - musíme do toho. Janek měl pravdu. Jaký kroj, tak se stroj! Podíváme se na to nadělení."
Hrábnuv do pestré směsi, vytáhl z ní nohavice.
"A na moutě věru!" zvolal s mrzutým smíchem. "Vskutku - jedna červená jako krev a druhá zelená jako brčál. Ajajaj! To je krása, že by člověk z kůže vyletěl! Pak říkají, že byli staří Čechové moudří a rozšafní. Tady se podívejte na tu rozšafnost! Půl zelené, půl červené! A tohle má vzít na sebe rozumný člověk a pražský měšťan. I to aby -"
Mrštil zlostně nohavicemi o podlahu.
Potom vytáhl ze strakatiny na truhle žlutý kabátec a pak něco velikého, fialového, do čeho nevěděl kudy kam. Obrátiv to několikrát bez výsledku na různé strany, odhodil záhadný šat nevrle zpět na truhlu a chopil se zase pohozených nohavic.
Se zoufalou odhodlaností začal si je navlékat. Šlo to dosti těžce a několikrát proklel nepraktický jejich střih, neboť zužovaly se dolů v pravé píšťaly. Konečně je dostal před na sebe; arci padly mu na tělo až příliš těsně, jako trikot, že se při každém pohybu bál, aby nepraskly. Ale byly patrně z látky velice solidní a navzdor ctihodnému stáří dosti zachovalé. Nakonec si prohlédl svůj červeno-zelený podstavec s křečovitým smíchem a zlostně odplivl.
Začal se rozhlížet po toaletních potřebách. Přitom podrobil znovu posměšné kritice ohromnou postel se stupadlem, nemotornou truhlu a stolici, okenice zalepené nějakou blanou, jakož i sprosté hliněné nádoby na polici, jejichž dobrodružným tvarům vzdal ironickou pochvalu mnohý. "Aj aj!" nebo "I safraporte!"
V malém výklenku vyšukal ještě hrubý železný svícen s kouskem lojové svíčky ("V pokoji pro hosty!" zahučel) a s pranemotorným kratiknotem, pak předmět, v němž na první pohled tušil schránku na posejpátko, ale brzy poznal přesýpací hodiny, jaké vídal na vyobrazeních ducha času.
"Jak sem taková hloupost přichází, ví bůh," zabručel. "Kdyby si raději byli vzpomněli na opravdické hodiny!"
Dlouhým kusem bílé látky, pestrými květy a ptáky vyšívané, jež visela vedle dveří na bidélku, na obou koncích směšnými figurkami ozdobeném, byl inventář komořice úplně vyčerpán.
Po toaletní stolku nikde ani stopy. Po zrcadle se také marně rozhlížel.
"Inu, vzor hostinského pokoje!" shrnul ještě jednou své dojmy a vyšel z ložnice, aby se alespoň nějaké vody na umytí dopídil. Z pavlače spatřil na dvorku mezi drůbeží svraštělou, hrbatou stařenu, v pestrých šatech středověkých tak bizarně zakuklenou, že upomínala na babu čarodějku z pohádky.
Pan Brouček se jí až ulekl a prohodil k sobě: "Taková ježibaba hned po ránu - to není dobré znamení!"
Ale pak zavolal dolů: "Hej, babičko, nějaké umývadlo nebo lavór nebo jak to po staročesku jmenujete!"
Starucha vytřeštila vzhůru oči, stála chvilku jako zkamenělá, pak spráskla suché ruce nad hlavou a rychle odbelhala do domu.
Brzy nato objevil se na pavlači Domšík.
Podávaje Broučkovi ruku, pravil srdečně: "Spal jsi dobře? Stará služebnice Kedruta, která ještě nevěděla o tvém příchodu, přiběhla právě všecka vyděšena, že nějaký divous křičí na ni podivná slova z pavlače. Jaké je tvoje přání?"
"Rád bych se umyl."
"Hned ti pošlu medenici s vodou; ručník visí v komořici na obrtlíku. Chceš-li, pošlu také hřeben nebo chvoštiště -"
"Chvo - chvoštiště? K čemu to?"
"Aj, na vlasy."
Pan Brouček sepjal ruce a zdvihl oči k nebesům.
Chtěl ještě něco vykřiknouti, ale rozmysliv se, řekl jen suše: "Děkuju. Kromě vody nepotřebuju ničeho."
Hostitel odešel a host, vraceje se do ložnice, opakoval si několikrát: "Chvoštiště na vlasy!!"
Vytáhl z kapsy své vesty, ležící na stolici, elegantní kartáček na vlasy s hřebínkem i zrcadélkem, a pohlížeje naň téměř něžně, šeptal si: "Zlaté devatenácté století! Kdybych neměl tohle s sebou, musel bych se učesat nějakým koštětem! Má prý také hřeben. Bude to asi hřeben - snad hřeblo na koně, a bezpochyby se tím hřebelcuje celý dům."
Vyňav ze svých šatů také ostatní drobnosti, zejména hodinky s řetízkem, tobolku, nožík, klíč od bytu, škatulku se zbytkem sirek a dopola vykouřený "krátký" doutník (pan domácí - ostatně jen sváteční kuřák - protestuje totiž proti nedávnému zdražení doutníků tím, že sestoupil z portorik na krátké), položil zatím všechno na okno.
Ještě byl prohledáváním kapes zaměstnán, když vešla do komory Kedruta, nesouc vyzáblýma rukama velikou, nemotornou kovovou nádobu s vodou.
Vešla plíživě jako stín, a šourajíc se přes komoru, vzhlédala zespod vrásčitého, pitvorně zakukleného čela plaše k oknu po panu Broučkovi, při čemž se jí třásly kostnaté ruce tak, že voda vyšplichovala přes okraj nádoby. Postavila medenici na truhlu, a kradouc se zpátky ke dveřím, ohlížela se po panu domácím úzkostlivě, jako by se bála, že jí skočí znenadání do týla. Také on stopoval kosým pohledem pohyby bizarního zjevu, až hrbatá stařena zmizela za dveřmi, načež si ulevil zabručením:
"Učiněné strašidlo!"
Poté přistoupil k medenici a shledal, že babizna vedle ní také položila z jedné strany kus hrubého, černého mýdla a z druhé jakýs čtyrhranný plíšek.
"Ďáble, co je zase tohle?" hádal, otáčeje plíšek mezi prsty. "Snad si tím nemám oškrábat jazyk?!"
Konečně zpozoroval, že jedna plocha je hladce vyleštěná, takže se v ní matně obrážel jeho udivený obličej. Položil si ukazováček na nos a hvízdnul s potupným úsměškem.
"Ipse vtip se: zrcátko! Staročeské zrcadlo! Co je pravda: není nad husitskou eleganci a noblesu! A to mýdlo se hodí také spíš na drhnutí podlahy než na lidskou kůži."
Ale když se umyl a pomocí svého moderního přístrojíku učesal, nabyla zase vrch předešlá jasnější nálada.
Dostal také chuť na ranní požitek krátkého. Zapálil si zbytek doutníku a klidně odfukoval modravé obláčky vonného dýmu, lze-li při té sortě užíti obvyklých epitet.
Přitom oblékl se zvolna do žlutého kabátce, ale s ostatními částmi středověkého oděvu nevěděl si rady. Dal se tedy prozatím do obouvání. Tu všiml si znovu zející rány na levém perku. Ač neznal dosud středověkou obuv, pociťoval proti ní nepřekonatelnou antipatii - což měla snad na svědomí kniha o středověké inkvizici, jejíž nepohodlné španělské boty v něm zůstavily hluboký dojem - i rozhodl se proto, že bude nejlépe poslati porouchanou obuv k ševci, aby ji narychlo sešil.
Otevřel tedy dveře a zavolal:
"Kekruto!"
Za chvíli protáhla stařice opatrně dovnitř scvrklý obličej a hořejší polovici hrbatého těla, právě v okamžiku, kdy pan Brouček, drže oběma rukama roztrženou obuv a hořící doutník v koutku úst, vypouštěl do zakouřené světnice nový dýmový oblak.
Babice vytřeštila oči a chvilku hleděla naň jako strnulá, jevíc v obličeji největší zděšení; pak náhle udělala vyzáblou rukou před sebe do vzduchu kříž a s výkřikem dala se na útěk, třesknuvši dveřmi za sebou.
"Hloupá baba!" zlobil se pan Brouček. "Uteče mi před nosem jako střelená. Snad se mne to strašidlo nebojí? Kdyby z ní někdo dostal strach, nebylo by divu: ale já - já - Tohle se mi ještě nestalo! Trdlo! - zažehnává mě jako zlého ducha... Bezpochyby nemá všech pět pohromadě. Teď abych hledal Janka po domě nebo čekal, až se mu zráčí podívat se zase na hosta."
Nevrle odložil doutník a začal znovu přehazovat starožitné šatstvo.
Vtom vešel pán domu, jaksi do smíchu naladěn, ale stanul zaražen, rozhlížeje se po dýmu kolem a pohybuj chřípěmi.
"Co konáš?" ptal se. "Proč vykuřuješ komoru takovým ohavným zápachem?"
"Inu, za pár krejcarů od eráru kadidlo nedostaneš."
Domšík rozhlížel se dosud po komoře, hledaje bezpochyby zdroj nelibě páchnoucího kouře, a tu zpozoroval drobnosti, ležící na zídce v okně.
"Nastojte, jaké divné věci máš tuto!" zvolal a začal je prohlížeti.
Tobolku minul, klíč jen zběžně prohlédl, ale nožík ohledával bedlivě, až postřehl a zotvíral želízka ve střence složená.
"Ajhle, jaká divná a vtipná práce!" obdivoval se. "Tři nožíčky v jedné násadce, do které mohou býti uschovány. A kterak to všechno jest útlé a sličné! Vidím, že jsou cizí nožíři umělejší našich: ti nerobí takových mistrných kousků."
Poté vzal do rukou hodinky s řetízkem a prohlížel je pozorně.
"Co jest to?" ptal se konečně.
"Vždyť přece vidíš - hodinky."
"Hodinky? Hodinky?"
Pan Brouček zdvihl ruce k nebesům a sklonil je potom v sepnutí tak prudkém, že mu až prsty v kloubech zapraštěly.
"Je-li možná? Ani hodinky neznáte? Prosím tě, proboha, člověče: Podle čehopak poznáváš, kolik je hodin?"
"To zhruba snadně uhodnu, a chci-li míti jistotu, pohlédnu na sluneční orlojík, který jsem si pořídil ve světnici na zdi v okně, a tuto mám také orlojík sypací." Ukázal na přesýpací hodiny ve výklenku.
"A to máte znamenité časoměry! Ale poslyš - nevěsíš mi něco na nos? Nejde mi ani do hlavy, ž by mohli lidé žíti bez hodin, bez pořádných hodin se strojem a kolečky, neboť o slunečních hodinách a té přesejpací hlouposti škoda mluvit."
"Hodiny se strojem? Mluvíš zajisté o velkých orlojích, jaké bývají na věžích. Takové máme ovšem také: na radnici, na kostelích -"
"Tedy máte hodiny nebo - jak jim říkáte - orloje pouze na věžích? A v pokoji na stěně nic, kapesní také žádné? A což, jsi-li někde venku v polích nebo lesích, kde si nemůžeš doběhnout k nějaké věži? Tuhle přesypovací lucernu přece s sebou na cestách nenosíš - byly by to krásné kapesní hodinky!"
"V domech bys ovšem umělých orlojů se strojem našel málo, leda v některém klášteře nebo snad u některého boháče, který nelitoval nákladu na takovou vzácnou věc. Obrem by musel býti a kapsář míti jako svět, kdo by chtěl nositi při sobě celý orloj se všemi hřídely a koly i závažím!"
Již dříve vymknul pan Brouček hodinky lehce z ruku Jankových, vida, jak neomaleně s nimi se obírá. Nyní odklopil zadní jejich příklopky a strčil mu otevřený stroj před oči.
Staročech zahleděl se udiven do hodinkového ústrojí, a čím déle tam pohlížel, tím větší úžas jevil se na jeho tváři.
"Vpravdě!" podivoval se. "Plno tu rozmanitých koleček a jak přeuměle uspořádaných! Kterak to všechno kupodivu útličké a drobounké! Rci, z které země přicházíš, že tam umějí robiti takové věci zázračné? Toť nepodobá se ani dílu lidskému. Nevěřím, že by ruka člověka dovedla vypilovati tyto zoubky, které sotva oko rozeznává."
"Však mají proto hodináři lupu."
"Lupu?"
"No, zvětšovací sklo, které ukazuje například blechu tak velikou jako - nu, třeba jako dům," přepínal pan Brouček.
Janek od Zvonu zavrtěl hlavou a zpytavě pohleděl na něho.
"Poslouchej, hosti: Slyše tvé divné řeči a vida tento trpasličí orlojík, málem že také netuším věci nadpřirozené. Smál jsem se před chvílí, když stará Kedruta, která má hlavu plnou pohanských pověr a všude vidí přístrachy, sotva dechu popadajíc přiběhla do světnice s děsivou zvěstí, že chrlíš ze sebe dým a jiskry, dokládajíc, žes jistě kouzelník, ne-li sám nečistý duch -"
"Vaše Rekruta je hloupý strašpytel. Víš, co jsem dělal? Tohle!"
Pan Brouček vzal do úst vyhaslý zbytek doutníku a rozškrtnul sirku, aby si zapálil.
Když sirka zapraskala a plamének vyšlehl, ucouvl Domšík s leknutím a vztáhl ruce jako na obranu.
Potom zvolal: "Co jsi učinil? Odkud přišel ten oheň?"
Brouček byl touto otázkou tak překvapen, že sirku upustil. "Dobrou noc!" povzdechl si. "Neznají ani sirky!"
"Jest oheň v té krabičce?" pokračoval tazatel.
"I co ti napadá!" A pan domácí otevřel škatulku.
"Kterak jsi tedy zapálil dřívko?"
"Jednoduše tak!" A pan Brouček rozškrtnul na škatulce novou sirku.
"Přepodivné! Rci, jak možno vytáhnout oheň z prázdné krabičky holým dřívkem?"
"I, to je náramně přirozená věc - hmhm -" Pan domácí uvázl v rozpacích. Z dlouhé chvíle čítal často nápis na škatulkách švédských sirek a kdosi mu vyložil, že "utan svafvel och fosfor" znamená "bez fosforu a síry". Z čeho jiného se však zapalují, nemohl si nyní vysvětlit sám.
"A z čeho pochází ten smrdutý kouř?" vyzvídal Staročech dále. "Zdali z těch dřívek?"
"I toto! Tuhle z doutníku."
"A proč pálíš takové šeredné koření?"
Pan Brouček poznal, že staří Čechové ani o tabáku nevědí a že by jim těžko vysvětlil, proč kouří, zvláště takovou sortu. Vždyť někdy sám nepochopoval, proč tak vlastně činí. Raději tedy mlčel.
"Divím se, jak můžeš strkati do úst ohavnost takovou! Dým tento vpravdě peklem zapáchá, že mi v něm již nevolno -"
Při těch slovech otevřel Domšík dveře dokořán a pokračoval vážně: "Vím, že vtip lidský mnohé divné věci vymyslil a snad ještě divnějších vymyslí, i kárám ty, kdož, nemohouce vystihnouti věc nějakou, volají: Čáry a kouzla! Ale nechci příti, že druhdy dějí se i věci nadpřirozené působením ďábelským. Byl jsi mezi lidmi toulavými, kteří rádi se obírají rozličnými poboňky, a možná, že tě naučili též umění černému - -"

5. kapitola - druhá část

14. dubna 2008 v 20:58 | Petra Kusá |  Epochální výlet pana Broučka
"Vždyť neříkám," pravil pan domácí úzkostlivě, "že jsem proti vaší víře. Myslím si také, že nemuseli Husa hned upálit a že vůbec celá inkvizice nestála za nic."
"A chceš také přijímati pod obojí způsobou? Chceš přijímati tělo a krev Páně našeho pod způsobou chleba a vína, jako to Kristus o poslední večeři ustanovil a jak také apoštolé i první křestané činili?"
"I pročpak bych nedělal, co dělali apoštolové? To přece nemůže být žádným hříchem."
V duchu nespokojil se pan Brouček touto sofistickou omluvou, nýbrž dodal si ještě: "Však tak brzo k přijímání nepůjdu!"
Janek od Zvonu byl jeho odpovědí úplně usmířen. Všechna nedůvěra zmizela z jeho obličeje, zraky přívětivě zazářily a pravice vztáhla se přátelsky k panu Broučkovi.
"Nuže, Matěji, nyní buď mi srdečně vítán! Jsi náš a budeš s námi brániti svobodu zákona božího. Pojď se mnou do mého domu; později ti ještě lépe vyložím učení našich mistrů. - Zajisté jsi ospalý, prochodiv celou noc?"
"Přiznávám, že bych si opravdu rád na nějakou hodinku zchrupnul."
"Prospíš se u mne. Pojď již!"
Vedl pana Broučka do svého domu, který stál, jak již řečeno, právě naproti, trochu dozadu zastrčen, tvoře druhý roh Týnské ulice do náměstí, a který na témž místě stojí podnes, arci v jiné podobě, ale posud se starodávným znamením zvonu.
Nebyl třípatrový jako nyní, nýbrž toliko dvoupatrový a měl vysokou, v tupou špičku vybíhající střechu jako nějaká věž, v kteréžto podobě se tuším ještě spatřuje na Sadelerově vyobrazení staré Prahy.
Klenutou brankou s kamennými sedátky po obou stranách vešli do jakés prostranné, ale pošmourné síně a z ní vystoupili po úzkých kamenných schodech do jiné, cihlami dlážděné síně v prvním patře, v níž stálo několik nemotorných, pobitých a pomalovaných truhel, hrubá almara, sprostý stůl s lavicemi a kde na všech stranách bylo viděti dveře do jiných místností, dvě velikými trámci či kladkami napříč zatarasené, jiné se zámky neb závorami.
"Tuto jest můj palác," pravil staročeský domácí pán. Host pohlédl na něho s úsměvem.
"Čemu se směješ?" ptal se Domšík poněkud uražen. "Či shledáváš, že je ta síň malá a špatná? Ovšem takovou nemohu míti, jako má u příklad tam naproti přes náměstí vdova po Mikuláši Nastojte, v bývalém domě Křížovském, který náleží mezi pražské domy nejnákladnější. Ale mně stačí tahle síň úplně."
"I slušná je," pochválil nuceně host. "Smál jsem se jen, žes mluvil o paláci."
"A což se nejmenuje taková síň palác? Však již vím. Ty znáš bezpochyby z ciziny jen německé pojmenování mázhúz. Nejlépe by ovšem bylo říkati jen prostě po česku veliká neboli svrchní síň."
"To je dobré," řekl si pan Brouček, "takhle by dovedl každý podruh zůstávat po knížecku! Sprostá, cihlami dlážděná síň se starým selským hamparátím je u nich palác! Rád bych věděl, jak teprv říkají pořádnému pokoji!"
"Moje žena a dcera nejsou ještě ustrojeny," pravil Janek. "Uvedu tě tedy rovnou do zadní komořice, kterou mám pro hosty."
Vedl hosta mázhúzem na dřevěnou pavlač, z níž bylo viděti do dvorka. Host podivil se jeho venkovskému vzezření. Byla to učiněná selanka. Stály tam rozličné stáje, chlívky a kurníky; na hnojiši váleli se štětináči; po smetišti vykračoval si statný paša kohout uprostřed četného harému slípek a stranou rozestíral také pyšný páv nádherný vějíř svých okatých per, duhou hrajících na jitřním slunci.
Tohle zařízení musel pan Brouček v duchu pochválit a záviděl staročeským domácím volnost, s jakou smějí využitkovat svůj dvorek, který ve škrobeném devatenáctém století je pro majitele pražského domu věru čirým přepychem.
Na konci pavlače odšoupl Domšík dřevěnou závoru hrubých, žlutou hlinkou natřených dveří ("Pěkný vchod do hostinského pokoje!" pomyslil si Brouček) a pobídl hosta do "komořice", malé, nehrubě světlé klenuté místnosti, také jen cihlami dlážděné, s dřevěným táflováním po dolejší části stěn a s rozličným divným hamparátím.
"Čistá ložnice pro hosta!" pravil k sobě zklamaný pan Brouček. "Nemá to ani poctivé podlahy - jenom cihly jako v nejsprostší venkovské ratejně! A v okně - i můj bože - opravdu - v okně ani kousek skla - všechno zalepeno maštěným papírem nebo čím! Že se ten člověk nestydí! To je potom hostinský pokoj dvoupatrového domácího pána!"
Ani nábytek neučinil na hosta dojem příznivý. Zase taková malovaná selská truhla, jedna nenatřená nízká stolice předpotopního tvaru, podivné hliněné nádoby na polici a konečně dva předměty, které nelze jen tak odbýti slovem.
Jeden vypadal jako veliké lešení s ohromnou podsadou, strmící téměř až k stropu. Dole stál dlouhý a široký podstavec, do něhož bylo vpraveno několik zasouvacích truhlíků, jeden nad druhým; nad tím podstavcem vypínaly se v rozích čtyři vysoké sloupce, nesouce nahoře jakýsi strop s širokou římsou a zubovatým cimbuřím, vše ze dřeva rozmanitě vyřezáno a pomalováno. Mezi sloupci pak splývaly od cimbuří dolů řasnaté pestré záclony, z nichž přední byla poodhrnuta tak, že se jevila uvnitř vysoko narovnaná spousta dvojbarevně pruhovaných peřin a podušek. Lože bylo tak vysoké, že k němu vedlo stupadlo o třech velikých stupních.* [Netřeba upozorňovati na ohromnou důležitost, kterou tyto a následující zprávy Broučkovy o staročeské domácnosti mají pro naši kulturní historii. Ale zvláštní zmínky jest hodno, že tyto zprávy očitého svědka ve mnohých věcech až nápadně se shodují s údaji knihy v těchto dnech dotištěné a snad také již vyšlé. "V měšťanské světnici starodávné" od Zikmunda Wintra s náčrtky od Hanuše Schwaigra (nákladem Aloisa Wiesnera), což skvělé vydává svědectví o důkladnosti studií autorových. Poněvadž pan Brouček ve svém kritickém postavení nemohl se věnovati zevrubnému bádání archeologickému a leccos asi přehlédl neb nesprávně si zapamatoval, doporučuji citovanou knihu všem, kdož by hledali obšírnějšího poučení o staročeském bytu a jeho zařízení. - Poznámka k vydání druhému: Kniha tato skutečně vyšla r. 1889.]
"Tuto si můžeš odpočinout," pravil hostitel, ukazuje na postelní monstrum.
"Bodejť, polezu někam do stropu!" vyjelo nevrlému panu Broučkovi z úst. "Abych ve spaní vypad a zlomil si vaz! A budu se dusit uprostřed léta v té babylonské věži peřin! Ne, brachu, - nežli na takovou palandu, to si raději lehnu na podlahu."
"Na podlaze bys ležel snad nedobře," mínil klidně Janek od Zvonu ("Snad! Krásný hostitel!" pomyslil si s nevolí host) a uvedl pana Broučka k výklenku, v němž stála postel druhá, menší, jejíž postranice spočívaly přímo na podlaze, ale nad níž se také vypínaly sloupce s nebesy a záclonami. "Nemiluješ-li velikého lože, zde máš prosté. Budeš v něm jistě dobře spáti. Šaty lehací jsou řádné: prostěradlo kmentové, čisté, peřina a duchna pernatá, polštář prašný, cíše nedávno převlečené. Kdyby ti světlo překáželo, zastři postel koltrami. A nechceš-li svrchní peřiny, přikryj se dekem nebo ulehni jen tak v šatech chodicích."
"Ale po vyspání musíš se převléci," dodal. "Ve svém potvorném šatě bys nemohl vyjít mezi lidi. Zdědil jsem jeden oděv, který se bude asi hoditi na tvou postavu. Jest sice bezmála čtyřicet roků stár -"
"Čtyřicet roků!" žasl host. "Ten musí přece vypadat, že by ho už ani žid nechtěl zadarmo."
"Jest cele dobrý, skorem jako nový."
"Jistě žertuješ! Toť by vaše sukna musila být železná a vaši krejčí by pomírali hladem."
"Ó, naši krejčíři jsou dobře živi. Čtyřicet roků není přece mnoho. A ten oděv dlouhý čas ležel jen v truhle. Náleží k němu kukla, plášť, kabátec a nohavice. A sukni nějakou pro tebe také vyhledám -"
"Sukni?!" zhrozil se pan Brouček. "Co ti to napadá? Snad mě nechceš přestrojit za ženskou?"
Domšík vyvalil na hosta udivením oči.
Ale ten ohrazoval se dále: "Ne, příteli, se sukní mi dej svatý pokoj! Musím-li už ze sebe dělat maškaru, bohu poručeno; ale do sukně, holečku, mě nedostaneš. Vždyť bych se musel hanbou propadnout, kdyby se někdo z mých známých dověděl, že jsem já - Brouček - pražský domácí pán - chodil v sukni!!"
"Co mluvíš? Hanba že je chodit v sukni, kterou vidíš na mně a do které se odívá každý slušný muž?"
"Ah, tohle jmenujete také sukní? Já myslil, že míníš -"
"Snad ženskou sukni? Rci, kde jsi vězel ve světě, že ani nevíš o mužských sukních? Vždyť je nosí v Německu, ve Francouzsku i jinde. Pořádný člověk styděl by se chodit bez sukně, jen tak v nohavicích, jako ty!"
"No, to je pro mne skutečně nová věc, aby se někdo styděl chodit v kalhotách. Ale jaká pomoc! Musí-li to být, vezmu na sebe i to, čemu říkáte sukně, - ale řeknu ti upřímně, že se i ta mužská sukně divně na mužského hodí."
"Nebudu se s tebou o to příti. Každý rád cizí způsob haní a svůj chválí. 'Sobě ježek kadeřav', praví staré přísloví. Nechme proto marných řečí. Přinesu ti hned ony šaty. Nemáš-li také hlad a žízeň?"
"Prozatím děkuju. Chce se mi jenom spát."
Pán domu odešel, zůstaviv hosta neveselým úvahám o tom, že bude na stará kolena chodit v maškaře. Zároveň přemáhalo jej nevyspání, namáhání a rozčilení dnešní noci tou měrou, že uprostřed svých žalostných meditací důkladně zíval. Šla mu již ze všeho hlava kolem.
Po chvilce vrátil se Domšík s šaty, a klada je na truhlu, pravil: "Myslím, že ti ten oděv dobře půjde na tělo. Jest sice trochu postaru. Nohavice nosili tehdáž dvojí barvy; jednu budeš míti zelenou a druhou červenou -"
"I můj ty spasiteli!" sprásknul pan Brouček ruce nad hlavou. "Uctivě děkuju. Poslyš, příteli, nejlíp bude přece, když si ty necháš svoje krásné šaty a já taky svoje."
"Chceš-li mermomocí, budiž. Ale pravím tobě, že ve svých šatech budeš na posměch celému městu. Zvláště naši pomocníci venkovští, nepřátelé všech neobyčejných krojů jako marnosti lidské, nepěkně tě uvítají; vždyť bylo třeba přísného zákazu Žižkova, aby táboři v ulicích pražských na potkání nestříhali mužům valousy a pannám copy, ženám pak netrhali ozdobné závoje. Kromě toho víš, co jsem ti pravil o jímání podezřelých; jiné, spatří-li tě v tomto potvorném šatě, sotva dovedeš přesvědčit jako mne, že nenáležíš k některému pronárodu z ležení Zikmundova tam za řekou."
"I tedy - dělejte už se mnou, co chcete," s povzdechem oddal se Brouček svému osudu.
"Vytáhnu ti ještě okno, neb zdá se mi, že tu dusno," navrhnul úslužný hostitel a pošinul hořejší zalepenou okenici do výšky. Poněvadž zůstaly zároveň dveře otevřeny, octl se host, který zatím již kabát svlékl, v ostrém proudu ranního vzduchu, navzdor letní době v tuto časnou chvíli dosti svižného.
Víme, že pan Brouček v posledním čase bedlivě opatruje své zdraví, a pochopí tudíž nevoli, s jakou zvolal: "Propána, příteli, co děláš? Vždyť si mohu v tomto průvanu ulovit notnou rýmu."
"V průvanu? Co je to?"
"Můj bože - neví, co je průvan! Vždyť přece cítíš, jak to táhne."
"Co táhne?"
"Prosím tě, netrop si ze mne šašky! Co táhne? Vzduch táhne. A fouká dnes tak čiperně, že by nebylo divu, kdybych si něco chytil."
"Nastojte, povětří se bojíš?" žasl a smál se Domšík. "Co živ, nikdy jsem neslyšel, aby se kdo bál čistého božího povětří, neřku-li čerstvého ranního větříku, který je v létě naopak velice příjemný. Ale nechceš-li staniž se po tvém."
A vrtě hlavou spustil zase okenici.
Pan Brouček zatím naříkal v duchu: "Kam jsi se to dostal, Matěji! Nevědí v tom nevzdělaném století ani, co je průvan! Měl jsem již za našich časů s průvanem věčný kříž; co si teprve počnu zde? Štěstí ještě, že jsem včera nezapomněl nacpat si bavlnku do uší."
"Dobře spi, Matěji!" poroučel se hostitel.
"Děkuju, Janku!" odsekl host se zvláštním důrazem na tom prostém: "Janku!"
"Jak ty mně, tak já tobě" - hučel pro sebe, když Domšík odešel. - "Čisté mají způsoby! ,Matěji!‡ ,Janku!‡ Pěkné oslovení pro domácí pány! ,Janku!‡ Našinec tak nepojmenuje rád ani koně, neřku-li majitele dvoupatrového domu. Bůh mě potrestal, že jsem chválil staré časy. Není nad naše vzdělané devatenácté století!"
V tomto mínění byl utvrzen, když si musel pracně zouvati botu o botu. "Nemají tu ani zouvák," bručel, - "a to potom jmenují komořicí pro hosty!"
Při zouvání shledal na jedné botě žalostný úraz. Podpatek i s kusem podešve byl napolo odtržen od svršku. Bezpochyby následek klopýtání přes kamení v podzemní chodbě a běhu po krásném husitském dláždění. Musí dát botu do správky a zatím nezbude mu než choditi bůhví v jaké starožitné škorni!
Podíval se ještě na hodinky a shledal, že ukazují na půl druhé. Jakž by se nezbláznily, když sám čas ztratil rozum a zaběhl se o pět století nazpátek. Poněvadž v červenci slunce vychází asi o čtvrté hodině, usoudil, že bude asi půl páté.
Lehl si poloodstrojen na postel a za chvilku usnul. Poslední myšlenka, která mu divokým vírem nedávných dojmů prokmitla mozkem, bylo toužebné pomyšlení, kéž by se tak probudil na své pohodlné posteli ve své útulné ložnici a shledal, že byl celý výlet do středověku pouhým škaredým snem!

5. kapitola

14. dubna 2008 v 20:53 | Petra Kusá |  Epochální výlet pana Broučka
V
"Což tuto činíš? Kdo jsi?" zaznělo ostře nad zoufalým panem domácím.
Brouček zdvihl tupě oči a bezděky vstal. Spatřilť před sebou vysokého, statného muže pěkné, dlouhým vousem obrostlé tváře, v oděvu skutečně malebném. Měl čepici zvláštního tvaru, dlouhý modrý plášť s červenou podšívkou, vpředu rozhalený, takže bylo pod ním viděti přiléhavý černý kabátec, ozdobený uprostřed na prsou vyšitým červeným kalichem, níže cosi jako krátkou, ke kolenům splývající sukni, bílou, dole obroubenou úzkým lemem z černé kožešiny, šikmo kolem boků kovaný stříbrný pás, s kabelou, zavěšenou po pravé, a s dlouhým mečem po levé straně, konečně úzké zelené nohavice a nízké červené boty, vybíhající v ostré špičky.
"Prosím vás, řekněte mi, máme teď opravdu rok čtrnáct set dvacet?" otázal se pan domácí místo odpovědi.
"I ovšemť," potvrdil muž, ohlédnuv se udiveně napravo i nalevo. "Ale koho se tážeš kromě mne, jsa tu se mnú sám druhý?"
Panu Broučkovi nyní zasvitlo, proč se také člověk s lucernou při jeho oslovení na všechny strany ohlížel. Jest patrné, že ti nevzdělaní staří Čechové nemají o zdvořilém vykání ani potuchy. Neboť že se dostal skutečně mezi staré Čechy, o tom nemohl již pochybovati.
(Doufám, že jsem svou staročeštinou neznalce již dosti oslnil, znalce pak dosyta pozlobil, a že mi proto čtenářové dovolí, abych ostatní řeči svých Staročechů podal prostou novočeštinou, leda tu a tam některým starožitným slovem neb obratem kořeněnou.)
"A povězte - pověz mi ještě," ptal se dále zoufalý pan Brouček, "jsi opravdu, čím se zdáš, nejsi pouhý přelud?"
"Přelud? Nevím, co tím chceš říci. Jsem Jan řečený Domšík a říkají mi také Janek od Zvonu, toť od mého domu tuto, na němž vidíš vytesaný zvon."
Pan Brouček si pomyslil, že se pramálo hodí pro domácího pána obláčet se po rytířsku a nosit po boku takový sáhodlouhý rožeň; ale útěchou mu bylo, že se tady setkal alespoň s pořádným člověkem, s kolegou, a ne s ledajakou nájemnickou chamradí.
Zato prohlížel si ho staročeský domácí s patrnou nedůvěrou.
"Ale kdožpak jsi ty?" pokračoval ostře. "Jistě cizozemec jakýs - a snad -" Oči Domšíkovy zableskly hrozivě.
"E, žádný cizozemec!" ohradil se pan Brouček. "Jsem Čech a Pražan k tomu."
"Lžeš. Vždyť mluvíš česky, až ohavno poslouchati, a takové šeredné plandry a hadry by nevzal na sebe poctivý Pražan."
Pan Brouček stěží spolknul nevoli nad tím, ž člověk s takovým strakatým masopustním oblekem, za který by se každý vzdělanec devatenáctého století styděl, smí tak pohrdlivě mluvit o jeho solidním, moderním šatě. Ale uznal, že musí především vyvrátit podezření staročeského kolegy, který ho snad také pokládá za špehouna. Co má říci? Kdyby řekl pravdu, odkud přichází, spatřoval by v tom onen buď nejapný šprým nebo tlachání blázna, kterého by dal zavříti do blázince, - a pan Brouček slýchal o bývalých blázincích hrozné věci. Konečně napadla mu jakás takás výmluva.
"Víte - víš, milý příteli," začal nejistým hlasem, "nebyl jsem dlouho v Čechách - potloukal jsem se po světě -"
"Toť jistě dávno tomu, co jsi odešel z domova?"
"I ba dávno," lhal pan Brouček dále. "Byl - jsem ještě malý hoch -"
"A jak se to stalo?"
"Jak? Jak? Hm - hm - Jak se to stává: komedianti - komedianti mne ukradli a odnesli."
Pan domácí zapýřil se až do temna při této snižující lži, k které se v okamžitém nedostatku onačejší výmluvy ve své tísni utekl.
"Světoběžníci že tě unesli? A byl jsi stále v cizině? Proč se vracíš nyní?" zkoumal dále Janek od Zvonu.
"Proč? Inu, toť víš - zastesklo se mi na stará kolena - vždyť znáš staré přísloví: Všude dobře, doma nejlíp."
"A mluvíš pravdu?" zvolal Domšík, hledě mu pronikavě do očí. "Jsi tedy pravý Čech? Nejsi pytač z vojska Zikmundova?"
Místo odpovědi zdvihl pan Brouček slavně tři prsty k nebesům. Vždyť na ty dvě věci mohl přísahati s čistým svědomím.
Staročech byl patrně přesvědčen a ptal se vlídněji: "Jak se jmenuješ?"
"Matěj Brouček."
"Brúček? Jistě přezdívka, kterou ti dali oni tuláci. Nevíš-li, jak se nazýval tvůj otec a čím byl?"
Pan Brouček musel s lítostí zapříti svého otce a na svém poctivém, váženém příjmení nechati hanu komediantské přezdívky, aby snad Jankovi nenapadlo pátrati po jeho příbuzných, z čehož by mohly nastati všelijaké zmatky.
"A přišel jsi teprve nyní do města?" vyzvídal ještě Domšík.
"Ano, či vlastně včera -"
"Zajisté pozdě večer? Neb za světla neprošel bys v tomto oděvu do města. A jistě vešel jsi branou Koňskou nebo Svinskou?"
Pan domácí vzhlédl na tazatele, nechce-li ho snad urážeti, ale Janek od Zvonu vysvětloval vážně, že jsou obě jmenované brány nejméně střeženy, poněvadž na polední straně neleží nepřítel.
Brouček uznal v duchu blahodárnost našich nynějších komisí pro pojmenování ulic a pak zavrtala se mu do hlavy zmínka o nepříteli.
"Na té straně že neleží nepřítel?" pravil. "Ty můj bože, což je Praha obležena?"
"Jakže? Možno-li, že nevíš o nesmírném vojsku křižáckém, sebraném ze všech národů a pronárodů světa, s nímž Zikmund již dvě neděle leží před Prahou na straně půlnoční, od hradu pražského až k Holíšovicům?!"
Nyní teprve porozuměl pan Brouček obvinění z vyzvědačství a žaloval v duchu s těžkým povzdechem: "Tak! To ještě scházelo! Není dost na tom, že mě rarach zanesl do starodávné Prahy: ještě se to muselo státi zrovna v době, kdy ji obléhá ten zlořečený Zikmund. Teď tu ke všemu zažiju bombardování a budu snad rád, najím-li se koňského masa, ne-li něčeho ještě horšího!"
Domšík zatím vysvětloval dále: "Nezavíráme sice bran, ale střežíme je pilně a v městě máme pozor na všechny lidi podezřelé, které zvláštní zřízenci k tomu ustanovení přísně zkoumají a ven vyváděti dávají. Těm bys za světla neušel. Kde jsi hospodou?"
"Nikde. Bloudil jsem celou noc po ulicích."
"A nepotkal jsi rychtáře s konšely?"
"Jakého rychtáře? Jaké konšely?"
"Chodí s hůlkami -"
Janek od Zvonu řekl vlastně po staročesku "s hólkami", z čehož povstalo malé nedorozumění, až pak důraznějším prodloužením "s hólkami" a přidanou proměnou "s huolkami" mravné udivení Broučkovo zažehnal.
"S hůlkami postříbřenými, které jsou znamením jejich úřadu. Věz, že mám od stara zákon: když u večer vyzvoní v rychtářův zvonec, tehdy nemá nikdo jíti bez světla ulicemi, nechce-li být jat a trestán rychtářem nebo podrychtářím, který v noci se svými biřici chodí po městě. V čas potřeby provází ho také několik konšelů nebo i sousedů přísežných. I nyní konají se pilně tyto noční hlídky, ač mimo to má dozor nad městem dvanácte hejtmanů, osm volených od nás Pražanů, čtyři pak od táborův a ostatních přespolních, kteřížto hejtmané řídí vojenské věci a pečují zejména o střežení bran a zdí městských. Jest věru zázrak, že jsi s v tomto podezřelém obleku nejen do města dostal, ale i celou noc chůzí po ulicích stráviti mohl, na žádnou ponůcku nebo stráž nenaraziv."
Nyní poznal zase pan Brouček, proč noční chodec nesl lucernu a proč ihned tasil zbraň; tušilť zajisté v panu domácím, jdoucím bez světla, nějakého zákeřníka.
"Jsou to krásné poměry, v té staré Praze!" - pomyslil sobě náš hrdina. - "Sotva jsem do ní mrknul okem, a již začínám litovat každého slova, které jsem kdy řekl proti naší správě obecní. Ó zlatá Praho devatenáctého století! Když si pomyslím, že bych se měl pokaždé ke Kohoutovi nebo na Hradčany vlíkat s lucernou a potom každému na sebe svítit, odkud jdu a kdy s vracím domů! A kdybych ji někde ztratil, vyspal bych se v base! A pěkně by vypadaly naše živé ulice za tmy, až by se v nich kmitaly a třepetaly roje takových svatojanských mušek a bludiček!"
"A proč jsi nehledal noclehu v některé hospodě? Nemáš-li peněz?" otázal se staročeský měšťan.
Brouček hned neodpověděl. Dotaz uvedl mu na mysl nový svízel. Měl sice v tobolce něco peněz, ale pořídí tu s nimi asi stejně jako na Měsíci. Husité nebudou chtít bezpochyby také rozuměti ani němčině, ani maďarštině. A tu mu napadl zase poklad nedávno nalezený. Ach bože, v divokém běhu od brány zapomněl docela na kontrolu ulic a kdož ví, najde-li branku s ptáky v té bohopusté míchanici a strakatině středověkých domů. A kdyby ji našel, kdož ví, nedostane-li se po druhé k pokladu, jenž patrně není opuštěný a zapomenutý, nýbrž patří buď ještě králi Václavovi, který snad dosud žije, nebo jinému středověkému boháči, který ho tam ukryl v tom bouřlivém husitském čase. A konečně, co by mu bylo platno bohatství v obleženém městě, z kterého bude třeba rád, dostane-li se s holým životem. Ach, s radostí by obětoval všechny ty klenoty, aby se z divokého středověku dostal nazpět do spořádané, vzdělané Prahy moderní! Poklad krále Václava byl tedy pouhým luzným snem, který mu zazářil na okamžik jen proto, aby tím bolestnější bylo procitnutí.
Skutečná žalost zachvívala hlasem pana domácího, když konečně odpověděl: "Mám sice nějaký pakatel, ale jsou to peníze, které zde neudám. Jsem žebrák, hotový žebrák."
"Proto tedy tvé zoufalé konání před chvílí, když jsem tě pozoroval oknem svého domu?" pravil Domšík útrpně. "Utěš se, milý. Všakť bude lépe. Prozatím buď mým hostem."
Pojednou se však zarazil, jako by si připomínal důležitou věc, a zvolal opět přísněji: "Ale poslouchej, Matěji, jsi podobojí?"
"Pod obojí?" opakoval pan Brouček s podivením, nechápaje smysl otázky.
"Přijímáš-li pod obojí způsobou?" doplnil Janek od Zvonu.
"Pod obojí způsobou?" opakoval znovu pan domácí a mnul si čelo; nechápalť dosud ničeho.
"Nerozumíš-li?" zvolal onen již netrpělivě. "Tážu se, přijímáš-li také pod způsobou vína?"
"Ach tak?" oddechl si s úsměvem pan Brouček, domnívaje se, že konečně chápe a že dotaz Jankův souvisí s pohostinstvím dříve nabídnutým. V duchu si řekl, že je staročeská řeč náramně šroubovaná; jakých to oklik místo krátké otázky: Piješ-li víno? Ale nahlas odpověděl vesele: "I toť se rozumí, že jsem podobojí. Podobojí, haha - dosti dobrý nápad! Bodejť bych nepil také víno, příteli; ale mám-li říci pravdu, dobrá chmelovina je mi přece nade všechno."
Domšík couvl skoro leknutím a napřáhl proti němu ruku:
"Ustaň, rouhavý jazyku! Chceš-li smích pobíjeti svatou věrou naší?"
Ale vtom rozpomenul se a pokračoval mírněji: "Ovšem, pravil jsi, žes odmala přebýval v cizích zemích; možná proto, že nevíš o pravdě boží mistrem Janem Husí, Jeronýmem, Jakoubkem ze Stříbra a jinými mistry nám hlásané. Ale jistě slyšel jsi, kterak oba svatí mučeníci naši ukrutně jsou upáleni v Kostnici od papeže, biskupů a jiných kněží Antikristových."
"O tom jsem pravda, něco slyšel a četl. Ale proč vlastně Husa upálili, to dobře nevím. Tuším, že si rozlil ocet s pány pátery. Vyskočil povídal jednou, že prý Hus byl kacíř -"
"Hus - kacíř?" rozkřikl se Domšík, zajiskřiv divoce očima a chopiv rukojeť svého meče. "Hus, který nám kázal pravé slovo boží, který chtěl očistit církev od všelijakých bludův i mrzkých nálezkův lidských a ji navrátiti k apoštolské ryzosti prvotní, Hus, který káral pýchu, lakomství a nemravnost zlých kněží, až zuřivou jejich mstivostí křivě jest odsouzen a smrtí ohavnou usmrcen na věčnou potupu země naší a jména českého - Hus že jest kacíř, pravíš, rouhači nešlechetný?"
Přitom dotíral prudce na Broučka, skřípaje zuby a potrhávaje rukojetí meče, že onen, všecek se třesa, bázlivě couval a v úzkosti koktal: "Ale vždyť nepovídám já, že byl Hus kacíř, - povídal to jednou při pivě Vyskočil, když se dostal do hádky s Klapzubou, kterému někdy žertem říkáme husita... A Vyskočil je krejčí - má práci v semináři - toť se ví, že musí být klerikální, když je od klerik živ. Ale já nemám konečně nic proti Husovi; vždyť jsem sedal U kohouta zrovna pod jeho obrazem."
Ačkoliv Domšík té omluvě jen zčásti rozuměl, byl hněv jeho přece ukrocen. Odtáhl ruku od meče a ptal se živě:
"Chceš tedy odstoupiti bludů papeženských a státi se vyznavačem učení Husova?"
To byla choulostivá otázka. Pan Brouček v rozpacích mlčel a škrábal se za ušima. "Pěkná historie!" pravil si v duchu. "Jaktěživ jsi se o náboženské věci hrubě nestaral a teď přicházíš do takové bryndy! Státi se husitou, děkuju pěkně. Takovým husitou, o jakých jednou žertovně mluvil pan doktor Rieger na radnici, - takovým husitou, který pronásleduje biskupy dobře pečené a šťavnatým zelím obložené, takovým jsem také z plného srdce, alespoň až do sv. Martina. Ale abych snad - tento - nějaké hlouposti s vírou - tento - proti pánům páterům - snad dokonce s nějakým takovým ohřebíkovaným cepem - děkuju pěkně. A vlastně ani dobře nevím, jaké ti lidé měli náboženství. Jenom jsem slyšel, že prý s jinověrci nedělali žádné velké orace..." Až mu přeběhl mráz po zádech, když si vzpomněl na některé historky, které o tom slyšel a četl.
Janek od Zvonu díval se zatím netrpělivě na rozpačitého Broučka, a nedočkav se odpovědi, pokračoval hlasem opět nevlídným: "Zdá se mi, že nechceš přichýliti srdce k čistému zákonu božímu a že hodláš setrvati v bludech svých. Je-li tomu tak, vyjdi rychle z města, neboť věz, že netrpíme v Praze žádného podjednou. Vyvedu tě sám před bránu, neboť jinak snadno by se mohlo státi, že bys zdráv odtud nevyvázl. Ostatně, tam venku ti si také dobře nebude. Setkáš-li se s německými křižáky, zle toho požiješ: neboť upalují bez milosti každého Čecha, který se jim dostane do rukou, nedbajíce, je-li husita nebo katolík."
Vyhlídka tato měla žádoucí účinek.

4. kapitola

14. dubna 2008 v 20:52 | Petra Kusá |  Epochální výlet pana Broučka
IV
Chvíli ležel pan Brouček na patníku jako omráčen. Ale hlavou jeho vířila divoká směs myšlenek. Ti hromotluci u brány a jejich zbraně, zvláště ty cepy - ty z muzea známé strašné cepy husitské - rázem vnutily mu nestvůrnou myšlenku, že snad člověk s lucernou měl přece jen pravdu a že on (pan Brouček) stal se náhle současníkem Žižkovým. A bizarní ta domněnka nalézala mocnou podporu v neznámých věžnatých báních, zubaté zdi, starožitném kroji a divné češtině domnělého blázna, v neosvětlenosti a podivném vzezření ulic, v řetězu a šraňku, v úplné neporušenosti klenotů a maleb ve starém domě královském.
Bránil se arci vší mocí té myšlenkové nestvůře. Napadla mu povídka o mladém mnichu, který v lese prospal sto let a jako bělovlasý kmet přišel nazpět do kláštera, kde se k němu nikdo nechtěl znáti, - je to pouhá báchorka, ale přece ještě stokrát možnější, než aby někdo se octnul ve století dávno minulém, neřkuli aby šel nazpátek. A kdyby skutečně čas o několik století skočil nazad, nemohl by v něm pan Brouček žíti již proto, že by se teprve o několik století později narodil. - Až se mu hlava zatočila z toho nesmyslu.
Pak mu zase napadlo, že snad cestou od Würfla někde na patníku usnul a měl neobyčejně živý sen. Cesta podzemní chodbou, poklad - ach, i poklad krále Václava! - muž s lucernou a všechno ostatní bylo pouze divokým, strakatým dnem, z něhož se nyní probudil. Avšak ani vysvětlení to neobstálo.
Noční tma byla zatím již ustoupila prvnímu šeření letního dne. Hustá černá rouška proměnila se v lehký šedivý závoj, v němž byly již patrny nejen hořejší kontury, nýbrž i všechny hlavní rysy okolních předmětů. A závoj byl každým okamžikem průhlednější, klesal z domů níže a níže.
Co však panu Broučkovi odestíral, naplňovalo jej úžasem a zoufalostí. Čtenáři jeho cesty do Měsíce pamatují se snad na místo, kde jsem konstatoval, že míval pan domácí na svých nočních cestách z hostince k domovu zvláštní zrakový přelud, který u jevíval pražské ulice v divném zmatení a zpitvoření, všechno zkřivené, klikaté, nemožně protáhlé nebo skrčené, ba i zdvojené, ale to bývalo za klamného svitu měsíce a městských svítilen.
Nyní však viděl podobný obraz ve střízlivém světle denním.
Viděl domy rozmanité velikosti a podoby, některé i zpola dřevěné, s nemotornými širokými nebo nevídaně špičatými střechami, plno rozmanitých výstupků, arkýřů s vížkami a divnými kamennými ozdobami, pavlačí kamenných i dřevěných, otevřených i krytých chodeb, někde vedoucích vysoko od domu k domu jako vzdušný most, okna nejrozličnější velikosti a podoby, namnoze velmi malá, až i pouhým štěrbinám podobná, v nich místo skla povětšině jen nějaké neprůhledné blány nebo mázdry, tu a tam divně spletené a všelijak okrášlené mříže železné, místo dveří domovních namnoze zaokrouhlené nebo zašpičatělé branky a fortny, na stěnách domů množství vytesaných ozdob a figurek, pestré malování, všude do ulice čouhající železné tyče, na nichž se houpaly tu železná rukavice, tu podivný klobouk, tu dřevěná přeslice a jiné odznaky řemesel nebo obrovské dřevěné i železné hrušky, hvězdy a jiná znamení domovní, - vše dohromady poskytovalo obraz tak pestrý, rozmanitý a zvláštní, že byl pan domácí jako v Jiříkově vidění.
Teď nemohl již pochybovati, že se s ním stalo zase něco stejně neobyčejného jako tehdáž, když tak nenadále z Hradčan na Měsíc zabloudil. Ale přece vzpíral se dosud připustiti, že by byl nyní zase zabloudil do daleké minulosti, bezmála o pět století nazpět. Bylať to myšlenka příliš absurdní.
Přesto vmyslil se bezděky do té nemožné situace a pravil si, kdyby tohle skutečně byla dávná Praha, že by se v ní snad přece musel vyznati, poněvadž zajisté alespoň náměstí a hlavní ulice měly tutéž polohu jako nyní.
Prohlédl si bedlivěji okolí. Stál u malého nárožního domku při vchodu do křivé uličky. Bezděky pohlédl na zeď domku a pak na protější nárožní dům, hledaje nápis uličky; avšak po nápisu nebylo ani stopy.
Obrátil se tedy k uličce zády a pohlížel na jiné strany. Od uličky nalevo prostíralo se malé náměstí, na němž stály vedle sebe dvě dlouhé řady jakýchsi budek, v nichž pan domácí dle rozličných známek poznal masné krámy. "Kdybych byl na Starém Městě," pravil k sobě, "mohla by tohle býti Masná ulice; pak by musela býti tuhle napravo Štupartská ulice a ta ulička za mnou byla by Týnská ulice - ale je to všechno hloupost!"
Přece pohlédl napravo k domnělé Štupartské ulici, hledaje kostel sv. Jakuba. A vskutku vypínal se v té straně vysoký kostel, jenž měl průčelí zcela jiné.
Po této bezvýsledné prohlídce uvažoval náš hrdina chvilku, co činit dále. Konečně se rozhodl, že se pustí nazdařbůh uličkou, kterou dle dřívější své hypotézy nazval Týnskou. Porozhlédne s dále po neznámém městě a dopídí se snad brzy nějaké jistoty.
Kráčel tedy uličkou. Po pravé straně upoutal jeho pozornost nejprve dům, jehož velké dveře byly celé železem pobity; pak následoval po té straně dvorek druhého, uvnitř mezi jinými zastrčeného domu a pak - pan Brouček se zarazil. Na průčelí domu následujícího bylo vytesáno veliké vozové kolo, natřené červenou barvou. Toť skutečně překvapující shoda!
Pan domácí znal totiž Týnskou ulici velmi dobře, poněvadž tam míval jednoho dlužníka, kterého bezpočtukrát návštěvou svou oblažoval. Všiml si v ní také pokaždé domu U červeného kola, kteréžto znamení je na něm nápadným způsobem vypodobněno. "Tohle je podivné, podivné!" bručel nyní pro sebe.
"Jako by to skutečně byla Týnská ulice. I ta klikatost se shoduje. - Arci, vypadají ty domy všechny jinak; ale za pět set roků se mnoho změní - I pořád se mi plete do hlavy ten nesmysl!"
Ale přes odmítnutí bláhové domněnky blížil se pan Brouček východu uličky s velikou napjatostí, nespatří-li tam Týnský chrám.
Již vyšel z uličky - a hle, velebný Týnský kostel vypínal se skutečně před ním! Poznal jej určitě, ač zářil ozdobností a novostí, jako by byly právě teprve jeho zdi dostavěny. Maně ohlédl se pan domácí ještě stranou a hle, tu byl vytesán nad klenutou brankou domu veliký pozlacený prsten a vedle byla zamčená brána mohutného stavení, které sice vypadalo trochu jinak než nynější Týnský dvůr, ale patrně nebylo ničím jiným.
Pan Brouček sáhl si k čelu. Hlava se mu zatočila jako v závrati. Dům U kola - U prstenu - Týnský kostel - a přijde-li tudy ještě na Staroměstské náměstí...
Skoro se potácel uličkou podél chrámu. Postranní portál dotvrzoval totožnost, ač byl nový, jako právě teprv vytesaný, bez nejmenší úhony a mezery v přebohatém věnci ozdob ornamentálních i figurálních, v jemném, čistém zpracování svém vypadajících jako z cukru. Napravo našel tutéž úzkou uličku, která vede ke Kozí ulici a Dlouhé třídě. Pak minul po té straně dům s neznámým označení: velikou sedmibarvou duhou; ale teď - ó bože! Ano, to je náměstí Staroměstské, a kdyby o tom pochyboval, tenhle známý nárožní dům Týnské uličky s velikým bílým zvonem přesvědčil by ho nadobro.
Vzezření Staroměstského náměstí o sobě mohlo arci buditi pochybnosti. Domy vypadaly stejně podivně jako ty, které dosud spatřil; ba, byly ještě bohatší arkýři, vížkami, pestrým malováním a rozmanitými okrasami; uprostřed nestál známý sloup mariánský, ale zato zdvíhalo se na severní straně náměstí nějaké lešení s velikým kůlem, k němuž byl přidělán železný kruh a z něhož visel nějaký roztrhaný, strakatý prapor; obě věže týnské shlížely sice do náměstí přes domy před kostelem stojící, ale vypadaly spíše jako dva obrovské široké pilíře, poněvadž jim chyběly dosud nejhořejší části a střechy. Na druhé straně však vypínala se věž radnice - arci s trochu jiným vrcholkem - již v plné slávě i s ozdobnou arkýřovou kaplí. Radnice sama měla ovšem zcela jiné vzezření a místo chybějící novější části její s pavlánem stály až k uličce vedle nynějšího Krenovského domu ještě tři domy; pod radnicí pak a těmito sousedními domy táhla se podloubí, v nichž bylo viděti budky a sklípky nějakých krámů: ale v hlavních rysech shodovala se poloha, rozměry, uspořádání náměstí a situace ulic do něho ústících tak úplně s obrazem nynějšího Staroměstského náměstí, že nemohl pan Brouček vzhledem ke všem předcházejícím pozorováním déle o totožnosti pochybovati.
Zdrcen klesl na kamenné sedátko, stojící za sloupem podloubí nárožního domu před kostelem Týnským, proti domu U bílého zvonu. Snad se také úmyslně uchýlil do toho úkrytu; neboť navzdory tou, že se před chvílí teprve rozbřesklo časné červencové jitro, pestřili se již tu a tam chodci v malebném starodávném kroji po náměstí, a před radnicí stál zástup ozbrojenců, který na pana Broučka nečinil o nic lepší dojem než ona stráž u brány.
"Tedy přece," uvažoval ubohý pan Brouček, "přece! Je to nemožné - a přece! Když o tom přemýšlím, div se mi hlava nerozskočí. Ale co mé zdravé oči vidí, co mohu hmatat rukama, tomu přece musím uvěřit! Jsem tedy najednou o pár set roků zpátky. Dívám se na domy, které vlastně již dávno nestojí nebo alespoň v téhle podobě nestojí, sedím na sedátku, o kterém dobře vím, že po něm nezbylo na tomto místě ani potuchy, jsem mezi lidmi, kteří vlastně dávno již v prach a popel se proměnili a kteří se přece tamhle živi a zdrávi ve svých dávno rozpadlých a zetlelých šatech procházejí. A já sám, je-li nyní skutečně rok čtrnáct set dvacet, nemohu býti živ, poněvadž se teprve za čtyři sta a více let narodím, - a přece cítím, že jsem živ, a vím zcela určitě, že jsem včera, dne 12. července 1888, seděl u Würfla! Z takové motanice by se člověk věru zbláznil. Ale - snad jsem opravdu blázen. Snad žiju a žil jsem ustavičně za Žižkových časů a měl jsem přitom tutéž fixní ideu, z které jsem nedávno nařkl onoho člověka s lucernou, jenže obráceně: totiž utkvělou myšlenku, že žiju o pět set let později. A můj dům byl přelud, moje hospodyně přelud, Würfel přelud, všechno, všechno holá fantazie mého churavého mozku, z níž se teprve nyní probírám ve světlém okamžiku. - Ale to je zase všechno holý nesmysl: Vždyť mám přece tuhle na sobě kabát od Nerada, tady je jeho firma - a Nerad přece není husita; tuhle v kapse mám tramvajový lístek - a tramvaj máme v Praze teprve - vlastně měli jsme teprve - či vlastně budeme mít - - I ďas aby už do toho - -!"
A pan Brouček v zoufalé zlosti bil se pěstmi do čela, smál se křečovitě a počínal si opravdu jako šílenec.
A není divu: Vždyť autorovi samému točí se hlava z té matenice časů a duch jeho teskně hledí vstříc následujícím kapitolám, kde bude mu tančiti mečový tanec mezi přítomností a minulostí, v němž utrží leda krvavé šrámy. Ó buďte milosrdní tentokrát, vy pánové, kteří pokládáte českého spisovatele za ubohého lotra na pranýři, po němž každý smí metati úšklebky a blátem pro zábavu obecenstva, které si leda pomyslí: Dobře mu tak, - proč píše!

3. kapitola

14. dubna 2008 v 20:52 | Petra Kusá |  Epochální výlet pana Broučka
III
Oddechnuv si řádně na čerstvém vzduchu, uznal pan Brouček především za potřebné zapamatovat si zevnějšek domu, který v sobě skrýval příští jeho bohatství.
Pohlédl proto za sebe do výšky, avšak shledal, že chodbička, z níž právě vyšel, jest pouze překlenutá ulička, vedoucí mezi dvěma domy k jiné veliké budově v pozadí, která je patrně bývalým dvorem krále Václava. Posvítil si tedy jenom na branku a spatřil na ní krásně tepané ozdoby, z nichž mu zvláště napadlo několik ptáků ve věncích, zcela podobných oněm, kteří jsou vyobrazeni na staroměstské mostecké věži.
Pak se rozhlédl, aby poznal také ulici. Než, ačkoliv znal Prahu skrz naskrz, nemohl se orientovati. V úzké ulici byla tma; avšak nahoře odstiňovaly se v záři měsíčné zřetelně obrysy vysokých špičatých štítů, podivných arkýřů s vížkami a pavlačemi, skládající fantastický obraz, na jaký se pan Brouček ze svých pražských potulek marně rozpomínal.
"Jsem bezpochyby někde v Židovském Městě," hovořil k sobě. "Neboť tam jsou ještě, možná, takové ztracené, zanedbané kouty, do kterých jsem posud ani já nezapadl. Věru skandál, že smí uprostřed moderního města strašit taková rachotina. Mluví se pořád o regulaci a byly prý také už nějaké plány vystaveny; ale myslím, že se jí dočkáme jako té pramenité vody, kterou bych jim ostatně, pro svou osobu, ještě nejspíše odpustil. Nějaký Napoleon by měl přijít, jako tehdáž v Paříži, postavit ze čtyř stran děla a sesřílet všechno na hromadu - to by byla nejlepší regulace! Ačkoliv, co je platno regulovat na jedné straně, když se jinde vyhazují peníze na opravu všelijakých starých bran a věží a kaplí, kterých máme v Praze posud až hanba, a které zahrazují pasáži jen proto, aby na ně mohl tu a tam zevlovat některý potrhlý cizinec. Co by tu mohlo státi krásných, výnosných činžovních domů! Ale to máme z toho, že rozhodují na radnici všelijací nepraktičtí doktoři a profesoři."
Jak viděti, zůstal pan domácí navzdor svým občasným starožitnickým libůstkám vřelým přívržencem moderního pokroku.
Popošel několik kroků a začal rezonovati znova: "A tma je tu jako v pytli. Znamenité hospodářství. Ani jednu svítilnu nenechají hořet. A to jmenujou pak osvícenou správou města. K čemu máme obecní plynárnu? K čemu platíme krvavé přirážky? Nejdeš-li se slepicemi spat, můžeš si v postranních ulicích rozbít nos nebo přerazit žebra. Ba, věru, že tu jde o zdravé kosti. Za takové dláždění by se styděli v nejposlednějším venkovském hnízdě. I hrome!"
Divoký ten výkřik byl vzbuzen objemnou kalužinou, do níž náš chodec znenadání vpadl, že záhadná tekutina s hlasitým žbluňknutím a šplíchnutím vysoko kolem něho vystříkla.
"Tohleto dám do novin!" zvolal pan Brouček ve spravedlivém rozhorlení. "Hned po ránu, a kdyby mne to pětku stálo. To již přesahuje všechny meze. Takové rybníky uprostřed ulice. A jaký zápach! Mám spodky na měsíc napuštěny tou voňavkou. A pak se ještě mluví o veřejném zdravotnictví. Rád bych věděl, k čemu platíme městské fyzikátory neb jak se ti darmochlebové jmenují. Leda pro sekaturu pořádných měšťanů. Mně vystěhují nájemníky ze sklepních bytů, že tam trochu teče ze zdi, a tady se může člověk na veřejné ulici utopit bůhví v jaké neřesti."
Rozžehl sirku a posvítil si na zem.
"I hle hle! Vždyť tu každý vylévá na ulici pomeje a co se mu líbí. No počkej, slavný magistráte, na tohle posvítíme v lokálce, kterou si nedáš za rámeček. Jak se vyspím, dojdu k rukavičkáři Klapzubovi, aby mi to sestavil. A policii také přisolíme. Jsem jist, že sem za cenou noc žádný strážník ani nepáchne. A přece je tahle tma jako stvořena pro špatné lidi, kteří tu mohou člověku zakroutit krk, ani se nenadá."
Zatím došel nároží a pohlédl pátravě do příční ulice nalevo.
"I tady tma jako v tunelu! A všechno jako vymřelé. Nikde človíčka, kterého bych se mohl zeptat, kde vlastně jsem. Pravý skandál, musí-li se starý Pražan ve svém rodném městě vyptávat po cestě jako svatojanský poutník. Myslil jsem, že znám v Praze každý dům, a zatím kouká na mne už druhá ulice, jako bych byl znovu zapadl někam na Měsíc. Nikde v Praze přece jsem neviděl takovou řadu divných štítů a klikatých střech, tolik věžiček a pavlačí. Není jinak - dostal jsem se do některé končiny, kde jsem delší čas nebyl a kde zatím páni stavitelé nastavěli zase haldu domů podle nynější bláznivé módy! Dříve jsme vyhnali zkrátka čtyři rovné zdi, na ně postavila se tříhranná střecha - a byl dům, jak se sluší a patří. Nahoře nějaký ten komín a vpředu tři řady rozumných oken - byla radost se podívat. Ale teď všude samá věž, balkóny, sloupy, plno všelijakých tatrmanů, ba i strakatého malování, až člověku oči přecházejí. Inu takový architekt neví, jakby hloupým lidem tahal peníze z kapes!"
Z té filipiky vyrušil pana Broučka zjev míhavého světla, které se zakmitlo před ním ve tmách příční ulice. Zprvu myslil, že to nárožní svítila, ale brzy poznal v těkavém světélku prostou ruční lucernu, kterou nějaký chodec nesl před sebou.
"Opravdu, daleko jsme to v Praze dotáhli! Pro věčnou hanbu města svítí si tu skutečně již lidé lucernami po ulicích jako v nějaké Zapadlé Lhotě," huboval pan domácí, ale v duchu se radoval z objevení živé bytosti, jejíž pomocí konečně zjistí jméno ulice, skrytým pokladem pro něho tak předůležité, a pak nejkratší cestou pospíší do svého domu, po jehož útulné ložnici se mu také již upřímně stýskalo.
Zrychlil tedy krok, zamířiv pozdnímu, či lépe snad časnému chodci v ústrety. Ale když se asi na padesát kroků k sobě přiblížili, stanul pojednou protichůdce a zadíval se pátravě do tmy směrem, kde také Brouček bezděky se zastavil. Překvapilť pana domácího zevnějšek neznámého, pokud se jevil v matných, polétavých paprscích lucerny.
"Kýho výra!" pomyslil si. "Toť nějaká maškara. Kde se tu asi vzala? Vždyť nemáme přece v červenci masopust. A slavný pohřeb se také neodbýval, aby to byl některý v hostinci zbylý spolkový praporečník. Či snad to utekl některý statista z divadla i se svým strakatým kostýmem?"
Zatímco náš hrdina takto uvažoval, zamířil muž s lucernou spěšnými kroky na protější stranu ulice.
"Aha!" pomyslil si pan domácí. "Snad se přede mnou stydí za svůj komediantský oblek, anebo myslí, že jsem strážník. Ale takhle mi neuklouzne."
Zabočil také na druhou stranu, takže se šikmé dráhy obou musely srazit u protějšího domu. Ale než tam dospěl, opřel se již podivný chodec zády o zeď domu, a napřáhnuv proti panu Broučkovi ruce, vzkřikl hrozebně: "Jsi-li dobrý, stuoj!"
Pan Brouček bezděky couvl, zaražen hrozivým pohybem a výkřikem neznámého, jakož i nezvyklým rázem jeho řeči, zejména tím podivným "stuoj!" Pomyslil si, že má chlapík bezpochyby pitkou těžký jazyk. Ale pak náhle zpozoroval v jeho napřažené pravé ruce nějakou bodnou zbraň, která nevypadala, jako by byla jen divadelní.
Ucouvl ještě dále, a zvolal polo káravě, polo chlácholivě: "Snad nemyslíte, že jsem nějaký pobuda, který má zbroušeno na vaši tobolku. Schovejte jen tu svou kosinku a buďte rád, že ji žádný strážník nezahlédl; neboť pochybuji velmi, že máte povolení k nošení takových nebezpečných hraček. Ačkoliv nám skoro nezbude, než abychom pečovali sami o svou bezpečnost, kdy policie trpí na ulicích takovouhle egyptskou tmu, která zrovna vybízí ke všem špatnostem. Ale já jsem pořádný, pokojný měšťan, který se vás chtěl jen zeptat, kde to vlastně jsem."
Za řeči Broučkovy ohlédl se světlonoš napravo a nalevo, jako by hledal nějakého neviditelného společníka. Potom sklonil dýku, ale nezměnil své odpuzující držení těla a pravil hlasem který neztratil mnoho z dřívější příkrosti: "Sotně rozomiem, co bebceš. Ej, zdali hodný měštěnín túlá sě bez světla po puolnoci městem jako zloděj? Razi tobě, stul kabelku a chutně jdi ote mne!"
"A propánaboha," - pomyslil si pan Brouček - "ten má horší výřečnost než nějaký skleničkář. To již nemůže být z piva. Zdá se, že spolek pro povznesení návštěvy cizinců přece začíná působit. Tenhle musí být hodně zdaleka, bezpochyby z Bosny nebo z Dalmácie - ti nosí také takový bláznovský oblek a mluví také takovou pokaženou slovanštinou.
"I vždyť půjdu bez křiku!" pravil nahlas. "Beztoho bych se od vás - od tebe dověděl starého ďasa, poněvadž tě náhoda bůhvíodkud do Prahy přivála. Podle tvé divné řeči a ještě divnějšího (bez urážky!) obleku soudím, že jsi Bosňák nebo Dalmatinec, který tu prodává ocet nebo nože, nebo snad chodí s medvědem."
"V hrdlo lžeš!" rozkřikl se muž s lucernou. "Věziž, že jsem usedlý pražský měštěnín a věrný Čech. Ale ty jsi jistě cizozemec poběhlý, ježto mluvieš někakú změtenú řěčí a odieváš sě takým rúchem potvorným."
"No, teď toho je dost!" zvolal pan Brouček. "Jsi-li opravdu pražský měšťan, děláš svou maškarou a svými hloupými šprýmy měšťanstvu jen ostudu nebo patříš do Kateřinek, mezi blázny."
"Mlčiž, lotře ohavný!" opáčil vztekle divous. "Přísahám pánubohu, blázny ty mně dávati nebudeš, a sám jsa horší blázna. Však viem, ktož jsi. Ha! Zrádce jsi nešlechetný, biřič Antikristóv, zpyták a špehér ciesaře Zikmunda. Vlúdil jsi sě do města, aby nad námi zradil. Všakť buoh dá, že zdráv nevyjdeš."
Nenadálé obvinění z vyzvědačství překvapilo pana domácího tou měrou, že na ostatní nadávky zapomněl a chvíli všecek byl popleten.
"Jaké to zase hloupé řeči!" zvolal konečně. "Já vyzvědač! Jaký to nesmysl! Vyzvědač císaře Zikmunda! Jakého Zikmunda? Jaktěživ jsem o žádném císaři Zikmundovi ani neslyšel - totiž - pravda - četl jsem o něm někde něco - ale ten žil bůhví před kolika sty lety, tuším ještě za Žižkových časů."
Nyní zahleděl se zase neznámý v ustrnutí na pana Broučka.
"Za Žižkových časuov!" vzkřikl. "Co pleteš, an Žižka žije a tam na Vítkově hoře s tábory čaká Zikmunda!"
"Haha, Žižka prý žije! To je dobré. Žižka leží již hezkých pár set let v zemi a snad ani z té jeho kůže, kterou si prý táborité po jeho smrti potáhli buben, nezbývá už ani cípek. Žižka prý žije! To by to u nás jinak hrálo. Ten by tu, holečku, měl co pořádat svým palcátem, ač jestli by dávno neseděl u sv. Václava, - neboť za našich časů jsou na bourání zámků a pálení klášterů zpropadené paragrafy. Ale, ale, nešlapte si na rozum, člověče! Kdyby Žižka ještě žil, byl by starší než sám Metuzalém. Nevím sice, kdy se narodil, ale to vím, že byl živ ještě před bitvou na Bílé hoře, a na to datum se náhodou dobře pamatuju - bylo to roku šestnáct set dvacet - nu, a nyní máme rok osmnáctset osmdesát osm -"
Neznámý byl by úžasem bezmála upustil svítilnu. Vytřeštil na pana Broučka oči a vypravil trhavě ze sebe: "Tisiec - osm set - osmdesáte - osm? Haha! Jižť znamenám, že tvé hlavě nenie zdrávo. Každý, ktož rozum dobrý má, povie tobě, žeť nynie rok ot narozenie božieho tisiec čtyři sta dvacátý!"
"Tisíc - čtyři sta dvacet?" vykřikl pan domácí. "Buď myslíš, člověče, že máš před sebou blázna, nebo jsi sám dokonalý blázen."
"Ej, nebudu sě meškati s šielencem," pravil pohrdlivě neznámý a rychlým krokem ubíral se dále. Několikrát ještě ohlédl se a pak vzdaloval se spěšně, splývaje s okolní tmou, jíž toliko svítilna jeho jako bludička kmitavě se třepetala, dokud nezmizela za rohem ulice.* [Za účelem živější barvitosti podal jsem řeči neznámého muže s lucernou (v němž asi důvtipný čtenář již uhodl dávného Pražana z 15. století) ve staročeštině, tak jak mi je pan Brouček z upamatování diktoval. Neshoduje-li se tedy v nich něco s našimi staročeskými mluvnicemi, přičtěte to buď nedostatečné paměti pana Broučka, nebo nemluvnickému mluvení onoho starého Pražana, který se asi po gramatice ohlížel právě tak málo jako Pražané nynější. Marně ostřili jste si proto tužky, vy učení pánové, kteříž, snížíte-li se kdy k nám bídným beletristům českým, činíte tak jen za tím účelem, abyste nám dokázali bezednou naši nevědomost. Vy byste arci chtěli, abych kvůli těm několika staročeským stránkám navštěvoval rok vaše přednášky a prostudoval babylonskou věž rukopisů, inkunábulí, gramatik, rukovětí, monografií, habilitačních a bůhvíjakých spisů. Ale já přiznávám se zkroušeně, že mi opravdu studium nevoní a že píšu, raději jen tak ledabylo do mlhy a modra. Ostatně jest mi i možná, kdybych něco napsal podle profesora X, že by v tom profesor Y shledal čirý nesmysl, a že i to, v čem souhlasí všichni nynější učenci, za deset let bude náležeti k bludům dávno odsouzeným, jakož toho známe příklady.]
Pan Brouček díval se za ním tupě, až z obzoru jeho unikl.
"Blázen!" pravil k sobě s určitostí. "Mohl jsem to poznati už z těch divných hadrů, které měl na sobě. Ale má prazvláštní motanici v hlavě. Myslet, že píšeme nyní rok čtrnáct set dvacet, - toť věru nesmysl k pohledání. Ostatně, jsou prý blázni, kteří sebe pokládají za papeže nebo krále, nosí papírové koruny, vidí v holém kumbálku nádhernou trůnní síň a v dozorcích blázince své ministry, - proč by nemohl být také pomatenec, který se přenesl o několik století nazpátek a všechno si zařizuje podle té bláznivé myšlenky? Pořídil si divadelní oblek z nějakého rytířského kusu, chodí v noci po ulicích s lucernou, poněvadž za Žižkových časů sotva měli plynové osvětlení, a drmolí také jakous haťmatilku, která má být starou češtinou. - Je to k popukání! A ten ubožák myslí ještě, že blázním já. Divím se jen, že ho nechávají v té maškaře jen tak běhat po Praze, se zbraní k tomu. A je to mrzutá náhoda, že jsem trefil právě na takového šílence."
Zatím popošel dále ulicí a spatřil před sebou za rohem zákmit nějaké záře. Pospíšil tam, ale náhle vrazil do nějaké překážky a překotil se s hlasitým zaklením.
Když se zdvihl a sirkou na překážku posvítil, shledal s ustrnutím, že je to silný řetěz, přepjatý napříč přes ulici.
"Tohle svět neviděl," řádil, mna si poblácenou rukou obražené koleno. "To již není nedbalost, ale hotové darebáctví. Řetěz přes ulici! Tohle již volá do nebe! A kdyby k tomu pověsili alespoň nějakou lucerničku, - ale ne, nastraží to jako naschvál v nejhlubší tmě, aby si poplatníci polámali nohy a ruce. Řetěz přes ulici! No počkejte, tím řetězem vám zacinkám, až vás budou uši brnět. Na to se podíváme, smí-li nám obec za naše krvavé peníze ještě zatahovat ulice řetězem. A vůbec, než bych se zlobil v takovém Kocourkově, to prodám raději svůj barák a budu svého bohatství užívat ve Vídni nebo v jiném pořádném městě,kde by se styděli mít ulice na řetězích."
Jak patrno, připomenul si pan Brouček opět svůj poklad a byl tím poněkud udobřen.
Podlezl pod nešťastným řetězem a kráčel patrněji dále. Ulice zahýbala tu ostře napravo a na konci jejím spatřil jasné, plápolavé světlo. Brzy rozeznal velikou hranici dříví, která hořela uprostřed ulice a kolem níž se míhaly fantastické stíny četných postav.
"I podívejme se! Toť celé vojsko metařů nebo stokařů. Proto snad ten řetěz. A co tam asi kutí? Snad dokonce neprovádějí potichu a pod pokličku tu novou kanalizaci, o které se pořád mluví a píše, aby nás jednou z čista jasna příjemně překvapi... Ouha!"
V myšlenkách vrazil zase do něčeho, v čemž poznal jakýs důkladný, železem pobitý šraňk. Přijal to nové překvapení už jen s jízlivým humorem.
"Hezky! Není dosti řetězů, ještě klády. Snad si myslí obec, že nám neuškodí trochu tělocviku! Vilímku a Březnovský, kde jste?"
Vtom zpozoroval však cosi, co jej překvapilo ještě mnohem více. Všiml si podivné věžaté brány, jejíž silueta, zčásti onou hranicí ozářená, uzavírala ulici a podle níž z obou stran se černala zubovatá hradba. Pravil si určitě, že nikde na Starém Městě, ba vůbec v Praze není takové brány a hradby. Duchem jeho zavířily trapné pochybnosti: Což jestli ani není v Praze, jestli proletěl onou ďábelskou šachtou až někam na druhou stranu zeměkoule, mezi protinožce! Dostal-li se z Vikárky na Měsíc, proč by se z té zakleté místnosti nemohl propadnouti třeba až do pekla?!
Trapné myšlenky proměnily se přímo v ustrnutí a zděšení, když prodlel zrakem na podobách kolem hořící hranice, dílem sedících, dílem stojících, které mohl odtud již dobře rozeznati. Byli to většinou statní a hranatí mužové divokého vzezření, odění dílem v hrubé haleny, dílem v pestré šaty podivného střihu, dílem v jakési železné nebo drátění brnění; jedni měli na hlavách okrouhlé přílby, jiní podivně točené čepice nebo nevídané klobouky, opět jiní různobarevné kukly, a příšernost toho skupení, zčásti ozářeného rudým odleskem hranice, zvyšovaly pro pana Broučka strašné zbraně: halapartny, meče, palice s dlouhými železnými bodlinami, okované a množstvím hřebíků posázené cepy...
Předtím zlobil se sice pan Brouček na rozličné obecní nepořádky, kteréž mu způsobily několik malých nepříjemností; ale v pozadí těch lehkých chmur zářila stále myšlenka na příští velké bohatství a nedopouštěla, aby radostně rozjařená jeho nálada vážně a doopravdy se zkalila. Nyní však zmizel rázem onen radostný pocit a celou duši zachvátilo ohromné zděšení. Chvíli hleděl pan domácí okem hrůzou vypouleným bez pohnutí, jako zkamenělý na strašlivou společnost. Pak začal potichu couvati, až zaskočil rychle za roh blízké poboční ulice. Odtud vyhlédl ještě jednou opatrně k podálnému ležení ozbrojenců: ale rychle zatáhl opět hlavu, neboť se mu zdálo, že děsná společnost obrátila směrem k němu hrozivé obličeje a chápala se svých zbraní, aby jej pronásledovala.
V šíleném strachu ubíhal náš hrdina odtud a teprve po delším běhu, když za sebou ničeho neslyšel, klesl bez dechu na široký patník.

2. kapitola - druhá část

14. dubna 2008 v 20:51 | Petra Kusá |  Epochální výlet pana Broučka
Konečně zhasl poslední paprsek naděje. Zmizela představa sklepa, jediná představa, v níž se jevilo panu domácímu podzemí útulným, a místo její zaujaly obrazy děsivé, které dotud mocí od sebe zaplašoval. Propadl se bezpochyby do nějakých katakomb, do bludiště podzemních hrobek pod chrámem svatovítským! Místo sympatických sudů zamihly se v jeho rozrušené obraznosti červotočivé rakve, zetlelé rubáše, zpráchnivělé mrtvoly, šklebící se lebky a příšerné mumie - Hrůzou zježily se mu vlasy a bezděky couval nazpět.
Obratem ruky jevila se panu Broučkovi situace v barvách nejčernějších. Snažil se sice zapuditi příznaky hrobové a vzpomněl si na ony tajné chodby, o nichž před chvilkou tak živě rokovali. Leč i tato představa byla málo lákavá. Nahoře, za sklenicí piva v příjemné společnosti pěkně se hovořilo o takových chodbách, ale jiná jest tápati v nich skutečně, samoten, po půlnoci, bůhvíkde pod zemí!
Náhle prošlehla mu mozkem spásná myšlenka! Že na ni nepřipadl hned! Vždyť se může dovolati pomoci onou šachtou, jíž se dolů svezl a která hořejším otvorem ústí zajisté buď někde v místnostech Vikárky samé, nebo alespoň v těsné blízkosti.
Rychle dotápal se tedy nazpět k dolejšímu ústí šachty a vzkřikl nahoru plnou silou svých zdravých plic: "Hej, pane Würfel! Paní Würflová! Lidičky, kde jste kdo! Pomóóóóóc!"
Naslouchal, volal znova, ale odpovídal mu jen vlastní hlas, odrážející se dutou, příšernou ozvěnou ode stěn šachty, bůhvíjak vysoké. Přesto opakoval své marné pokusy až do ochraptění. Pak svěsil beznadějně hlavu.
Co teď? Nezbude přece než vydati se znova na výzkumnou cestu do chodby. Pravda, archeologické to bádání vábilo jej pramálo. Jeho zápal pro starožitnosti byl rázem ochlazen až na bod mrazu. Ostatně soudím, že by ani profesor Sedláček nebyl valně nadšen, kdyby z útulné hostinské jizby pojednou samoten se octl v některé podzemní hradní chodbě, nevěda, kudy se z ní dostane a dostane-li se vůbec na světlo boží.
Není-li možná dovolati se šachtou pomoci a je-li chodba na druhém konci zasypána - Děsné pomyšlení! Pak jsi tu za živa pohřben, nešťastný Broučku, a čeká tě bídná smrt hladem, stokrát bídnější než na Měsíci, kde by tě alespoň citliví měsíčané byli oplakali; zde však žádná duše soucitná tě nepolituje, až si budeš hladem ohryzovati vlastní ruce, nikdo ti nezatlačí oči a snad nikdo nikdy nenajde ani tvé zpráchnivělé kosti!
Tak žaloval v duchu náš hrdina, vnikaje opět do chodby. Hlavou narážel o vyčnívající nebo zpola vypadlé kameny nízkého stropu, nohy smekaly se na vlhké půdě nebo klopýtaly přes hromádky ssutého zdiva, ale zoufalý chodec, poháněn smrtelnou úzkost, rychle postupoval dále.
Po delší teprve chůzi odpočinul si na chvilku a znovu přemítal o své trapné situaci. Předtím zasvitla mu bludička nové naděje - že snad chodba vyjde do Jeleního příkopu; ale nyní šel již tak dlouho, že by dávno musel býti venku, kdyby chodba vedla tím směrem. Také v kamenné schody, po nichž tehda Würfel sestoupil, marno již bylo doufati; ostatně, vždyť Würfel pravil, že byly chodby u těch schodů zasypány, a schody samy jsou asi dávno zazděny pod základy nové lodi chrámové. Ale - což aby chodba skutečně vedla do některého z bývalých královských domů v městě, jak nedávno proti nadutému profesorovi dokazoval?! Z trvání bezděčné jízdy sráznou šachtou soudil, že mohla snadno dosahovati až pod nivó dna vltavského a že tudíž vodorovná chodba od ní vycházející mohla vésti pod řečištěm na Staré Město, kde snad ústí ve sklepě některého starého domu, v němž král Václav míval své sídlo...
Chopil se toho nápadu jako tonoucí poslední trosky korábu a vydal se odhodlaně na další cestu. Zpočátku rozškrtával opět sirkou za sirku, ale připomenul si, že by mohl takhle celou škatulku sirek vypotřebovati, než by došel polovice cesty. A kdyby chodba nekončila východem na povrch země, nýbrž ústila do labyrintu jiných chodeb nebo byla zasypána, co by si pak počal beze světla v těch egyptských tmách? Nechtěl ani domysliti tu hrůznou myšlenku.
Rozhodl se tedy, že bude sirkami šetřit co nejvíce možná a že jich použije jen v případu naléhavé potřeby. Obtíže cesty se tím arci ztrojnásobily. Musel s hlavou skloněnou opatrně hmatati po stěnách a šinouti nohu za nohou s největší opatrností; neboť shora obával se vysedlých kamenů a zdola jednak trosek, potměšilých studní a propastí, jednak hadů, ještěrů, bazilišků a jiného jedovatého plazu, který s oblibou peleší v takových tajných chodbách, jak dobře věděl z rytířských románů několikrát již citovaných. Ke všemu tomu obletoval ho krvavý stín jakéhos Bertrama z Uhusteinu a jiných nešťastníků a nešťastnic, v podzemní zločinně utracených.
Každý uzná, že bych mohl ještě dlouho kořistiti z neblahé situace pana Broučka a vyplnit několik napínavých kapitol dalším obšírným líčením příšerné podzemní pouti, pomocí všelijakých překážek a nebezpečí, padajících kamenů, zejících propastí, bojů s krysami, klopýtání přes kostry a podobných zajímavých věcí. Ale nejde mi o to, abych napínal čivy čtenářovy na skřipec, nýbrž hodlám střízlivě líčiti pouhou pravdu.
Proto řeknu jen krátce, že pan Brouček dále tápal chodbou a že se mu zdálo, jako by ta křížová cesta trvala již celou věčnost. Však pojednou oživila se jeho naděje. Uslyšel nad sebou temný šum, jako proudění valných vod, a na rozpálené jeho čelo dopadly studené krůpěje z provlhlého stropu chodby. Jeho domněnka byla tím potvrzena: patrně dostal se již do té části chodby, která vede pod řečištěm vltavským na Staré Město!
Obodřen, s novými silami pokračoval ve své trudné pouti a choval již toliko jedinou obavu: aby konečný otvor chodby nebyl někde hluboko pod zemí zasypán nebo neústil do nějaké zazděné krypty nebo ztracené stoky.
Šumot nad jeho hlavou utichl; byl patrně již pod Starým Městem. S tlukoucím srdcem, v napjatém očekávání rychle postupoval dále. Tu náhle vrazil nohou na nějakou překážku; spěšně rozsvítil sirku, a kdož vylíčí radostné jeho pohnutí, když spatřil omšené kamenné schůdky, vedoucí z chodby kamsi nahoru!
Nedočkavě vystupoval po nich do výše, svítě si na cestu sirkami. Schůdky byly točité a stoupání po nich tedy dosti nepohodlné. Posléze vystoupil do těsného, nízkého prostoru a spatřil před sebou červotočivá pavučinami hustě opředená dvířka, pobitá ozdobnými, ale rezem valně již rozežranými pruty. V zámku rovněž zrezavělém trčel - ó štěstí! - rezavý velký klíč přepodivného tvaru.
Pan Brouček zkusil nejprve, jsou-li dveře otevřeny. Nebyly. Chtěl tedy otočit klíč. Ale marně namáhal se, až mu krůpěje potu vyvstávaly na čele. Klíč byl jako srostlý se zámkem v jedinou rezavou hmotu. Konečně, když si ovinul šátkem ruku a napjal všechny síly, povolilo staré železo se strašným skřípotem. Tahal dvířka k sobě; avšak neotvírala se v tuto stranu. Zatlačil tedy na ně - dvířka se náhle otevřela a pan Brouček pykal za svou neopatrnost tím, že spadl do nějaké prohlubně, naštěstí z malé výšky, takže se jen trochu na kolenou narazil.
Zdvihl se a posvítil si kolem. Co spatřil, bylo tak neočekávané, že mu překvapením sirka z ruky vypadla. Zakmitloť se před ním v míhavé světélku něco jako čarovný obraz z pohádky.
Rozžehl opět - nebyl to přelud! Stál v malém, nízkém sklepení, ale prostor ten zářil všecek jako plná skříň nejvzácnějších klenotů. A byly to klenoty skutečné. Stěny byly veskrze posázeny jaspisy, křišťály, ametysty, chalcedony a jinými různobarevnými polodrahokamy na zlaté půdě; vzácnější pak drahé kameny: démanty, rubíny, granáty, safíry, smaragdy a jiné blýskaly se na zlatých a stříbrných přílbách, krunýřích, rukojetích a pochvách mečů, štítech, pásech, čelenkách, sponách, prstenech, nádobách, mísách a pohárech, křížích a páteřích, na brokátových královských talárech a jiných oděvech z rozličné vzácné látky, krumplovaných perlami, kterážto nádhera byla kolem zčásti po stěnách rozvěšena, zčásti úhledně rozestavena po krásně malovaných nebo uměle vykládaných truhlách, zlatými nebo stříbrnými pruty a hřeby pobitých a patrně ještě jiné poklady obsahujících, dílem i na podlaze, kteráž sama se skládala z dlaždiček střídavě pozlacených a postříbřených.
Jen ke svatyni svatého Kříže na Karlštejně, v níž Otec vlasti do malého prostoru jako do čarovného ohniska shrnul vše, co měl v říši své nejdražšího, nejkrásnějšího a nejsvětějšího, mohl jsi přirovnati tuto oslňující místnost. Ale kdežto onde sám císař obuv zouval, chtěl-li vejíti k modlitbám do zářící svatyně, kde odpočívaly v nejsvětější ochraně drahocenné svátosti a klenoty zemské, byla tato kobka patrně jen schránkou světských pokladů a majetník přicházel sem asi jen, aby se pokochal pohledem na obraz báječné nádhery, kterou zde jako vybranou ukázku a výstavbu svého bohatství soustředil.
Není divu, že byl Brouček objevením té úžasné skvostnosti nesmírně překvapen. V celé Praze nevěděl a neslyšel o žádné takové klenotnici, která přece cenou skvostů zde nahromaděných zajisté zastiňovala i pokladnici kapucínů v loretánském klášteře na Hradčanech. Hned mu napadlo, že ho snad podzemní chodba uvedla do tajné klenotnice krále Václava, která zůstala ukryta až do této chvíle, kdy ji Brouček zvláštní náhodou objevil.
Z té myšlenky pojala ho téměř závrať. Je-li tomu tak, musí mu připadnouti nejméně část pokladu, a již desetina těch skvostů učiní ho boháčem nesmírným.
Znovu rozškrtnuv sirku, a povšimnuv si nyní též drahocenné zlaté lampy, visící na stříbrných řetízcích ze stropu, zapálil její knot. Rozhořel se skutečně a dosti jasně osvětloval nevelikou prostoru.
Pan Brouček mohl se nyní pohodlně kochati pohledem na skvoucí poklady. Dotýkal se jich, některé bral do ruky, odhadoval v duchu cenu toho bohatství, která rostla do výší závratných. Rázem zapomněl na všechny úzkosti a děsivé myšlenky, které ho ještě před chvilkou v podzemní chodbě skličovaly. Byl jako u vytržení.
Při té prohlídce posunul i trochu dvířka dovnitř otevřená a tu byl překvapen znova. Shledal totiž, že vnitřní jejich strana představovala nějaký obraz ve skvostném zlatém rámu, který, když se dvířka zavřela, přilehl na stěnu tak, že nikdo nemohl v něm tušiti veřej. Tím méně, poněvadž nedosahoval až k podlaze, nýbrž byl jako každý jiný obraz umístěn ve výši, arci pro nízkost klenotnice jen asi ve výšce okna, následkem čehož také pan Brouček měl tak lehký pád.
V okamžiku, kdy pan Brouček dvířka úplně zavřel, uchvátil ho divný pocit. Hlava mu zavířila, vědomí zastřelo se mlhou; bylo mu, jako by nějaká vichřice bleskurychlým, závratným letem jej unášela do dálky. Ale trvalo to právě jen okamžik.
Záchvat zmizel a pan Brouček zabručel jen, sahaje si na hlavu: "Kýho ďábla! Zdálo se mi, jako bych omdlíval nebo dokonce - bůh uchovej! - jak by se o mne pokoušela mrtvice... Nebylo by divu po všem tom rozčilení! Ale díky bohu, není to nic."
Pohlédl znovu na obraz, který představoval nějakého krále s velikým psem u nohou, patrně krále Václava. Pan domácí shledal v tom zřejmé potvrzení své dřívější domněnky. Ale podivil se svěžesti té malby, jež vypadala skoro jako nová. Zvláštní věc! Tam na druhé straně dvířek všechno červy provrtáno a rezem rozežráno - zde však barvy tak čerstvé, jako by byl malíř teprve nedávno obraz dokončil. A také všechny předměty v klenotnici lesknu se jako nové; ani roucha nejsou dost málo porušená nebo vybledlá. Či by to přece nebyla klenotnice krále Václava, nýbrž nějakého nynějšího boháče, kterému třeba patří bývalý královský dům? Ale domněnka tato neobstála. Ač tu vypadalo všechno jako nové, měly přece ty klenoty, zbraně, šaty, vesměs tvar, střih i ráz starodávný, jakého takové výrobky nyní nikde nemají; novověká klenotnice to tedy není. A sbírka starožitností? Tu by zase ty věci nemohly vypadati vesměs tak úplně neporušené, zejména roucha.
Posléze vysvětlil si podivuhodnou zachovalost předmětů stálou uzavřeností a zvláštní povahou sklepení; slyšelť jednou, že v některých takových kobkách i mrtvoly po staletí zůstávají neporušeny.
Snad se sklepení o neotevřelo od časů krále Václava, pomyslil si dále a při té myšlence ho lehce zamrazilo. Krále Václava znal ze své četby a z doslechu velmi dobře - ovšem nikoli historického krále Václava, ale toho lenivého, s ohromným černým psem vzápětí a s kmotrem katem po ruce. Představil si ho, jak sem asi naposled podzemní chodbou kráčel, aby se pokochal pohledem na tajný poklad, jak potom dvířky za obrazem skrytými vyšel a zvenčí v zámku otočil klíč, kterého se od té doby nedotkla žádná ruka lidská, až teprve po staletích ruka Broučkova. Bezděky ucouvl, pohlížeje úzkostlivě na obraz; zdáloť se mu na okamžik, jako by to sám živý příšerný král se strašným psem hrozivě stál v otvoru otevřených dveří.
Ale nikoli! Dveře byly zavřeny a na nich pouhý obraz, který patrně byl zde umístěn proto, aby zakryl východ do tajné chodby vetřelci, který by se do klenotnice dostal.
Tu se teprve rozhlédl pan Brouček po druhém východu z klenotnice. Bylť na to v úžasu nad objeveným pokladem úplně zapomněl.
Snadno obhlédl nevelký prostor, ale nikde nespatřil dveří, ba ani jediného okénka. Tu padl však jeho pohled na obraz ve zlatém, drahokamy posázeném rámu, představující nějakou královnu a upevněný právě naproti obrazu krále ve stejné výši. Shodoval se i velikostí úplně se svým protějškem.
Byly zde jen tyto dva obrazy a panu Broučkovi napadlo ihned, že asi také za tímto druhým ukryty jsou dveře. Zatahal silně za rám, pak tlačil jej zase navenek, ale obraz sebou nehýbal.
Na chvíli zkrušilo pana Broučka strašné pomyšlení, že klenotnice nemá žádného jiného východu a že se nalézá třeba v nitru nějaké skály daleko od příbytku lidských, takže mu přece nezbude než zemříti hladem uprostřed všeho toho bohatství, což by nebylo o nic příjemnější nežli smrt v podzemní chodbě. Ale pojednou zpozoroval, ž je rám na jednom místě trochu ohmatán. Přiložil tam ruku, hmatal, mačkal a vtom - ó radosti! - pohnula se jedna ozdoba, a když ještě silněji přitlačil, otočil se celý obraz nazad a ve stěně objevil se otvor východu.
Pan Brouček vyhoupl se do něho a posvítil sirkou do prostoru za ním. Spatřil dlouhou chodbu s obrazy a okny, složenými z drobných, různobarevných tabulek. "Díky Bohu!" oddechl si zhluboka.
Vrátil se však ještě do klenotnice. Nemohl se s ní jen tak rozloučiti. Nyní, když měl východ již pojištěný, pociťoval z nálezu teprve radost plnou a nezkalenou. Byla to královská odměna za všechno, co té noci vytrpěl.
Ale přec odolal pokušení nacpat si hned kapsy hrstmi klenotů. Je-li o skutečně tajný poklad, však mu neuteče. Třeba jen dobře zapamatovat si místo, aby ho zase našel.
Zhasiv lampu, vystoupil tedy z klenotnice n chodbu a posvítil si na zevnější stranu obrazové veřeje. Shledal, že představuje také obraz nějaké královny - bezpochyby jednu z obou manželek Václavových, snad tu, která byla ohromným psem královým na Karlštejně zardoušena. Když pan Brouček veřej zavřel a přimáčkl, vypadala i zvenčí jako pouhý obraz, jichž řadou byla chodba ozdobena.
"Již to je docela jisté!" zajásal v duchu pan domácí. "Toť tajná klenotnice krále Václava, umístěná v některém jeho pražském domě, k níž vedla tajná chodba z hradčanského zámku a jejíž druhý východ byl tak opatrně ukryt, že zůstala neznáma všem pozdějším majitelům domu. Tisíce lidí prošlo tisíckrát touto galerií a žádný neměl ani nejmenší potuchy, jaké bohatství se ukrývá za tímto obrazem."
Umínil si, že prozatím nechá drahocenné tajemství pro sebe a teprve uváží, má-li se nynějšímu majiteli domu svěřiti a s ním se rozděliti, či raději sám nějakým šikovným způsobem celý poklad si osvojiti, což by zajisté bylo zcela po právu.
Přesvědčil se ještě zrakem i hmatem, že obraz opět pevně ke stěně přiléhá a tudíž podezření žádného vzbudit nemůže, a tiše ubíral se chodbou, do níž drobnými tabulkami oken padalo trochu měsíčního světla.
Kráčel sice opatrně, ale nelámal si hlavu myšlenkami, co by se stalo, kdyby ho tu někdo v cizím domě po půlnoci přistihl, ani jak se odtud dostane na ulici. Všecka jeho mysl byla zaujata a radostně opojena nalezeným pokladem. V závratném reji míhaly se jeho duchem paláce, letohrádky, pyšné ekvipáže, premovaní sluhové, tabule nejvzácnějších pochoutek, svůdné krasavice a jiné podobné zjevy, které by se asi také čtenáři za takové příležitosti chumelily hlavou; ke cti svého hrdiny musím však dodati, že si také vzpomněl na svou hospodyni, kterou dá se skrovnou penzí na odpočinek, na všechny své známé, kterým vystrojí zadarmo na Vikárce velkolepé vepřové hody, ba i na Ústřední matici, které věnuje velkodušný dar dvaceti zlatých.
Zatím došel k nějakým schodům a sestoupil po nich do těsné, dlouhé chodbičky, na jejímž konci nalezl železná vrátka. Byl mile překvapen, když shledal, že nejsou zamčena, a když, vykročiv z nich, spatřil nad sebou černé štíty domů a za nimi hvězdnaté nebe.
"Mají tu krásný pořádek!" zabručel, ale v duchu blahořečil neznámému domovníkovi, že se jeho nedbalostí dostal tak hravě z domu.
Byl tedy opět pod boží oblohou, na volné ulici!

2. kapitola

14. dubna 2008 v 20:49 | Petra Kusá |  Epochální výlet pana Broučka
II
Ve čtvrtek dne 12. července t. r., vyšel si pan Brouček po delší době opět na Hradčany.
Na Vikárce bylo právě několik hostů a brzy rozproudil se obecný hovor, k němuž látku poskytovala - jako zde tak často - romantická minulost. Vždyť tu v obvodu zámeckém všechno takořka žije a namnoze tyje z minulosti. Najdeš zde kanovníky a jiné duchovenstvo, mající z odkazů dávné zbožnosti službu a bydlo při starobylé katedrále; najdeš tu sakristány, kterým týž velebný památník dává obživu a leckterým mimořádný příspěvek z kapes uměnímilovných cestovatelů; najdeš zde několik zámeckých služebníků, kteří v osiřelém hrdě obcházejí jako teskné stíny pohynulé slávy; najdeš tu šlechtičny tereziánského ústavu, které nikterak neruší starožitný ráz okolí; najdeš zde chudinu, bydlící v trpasličích, zvenčí idylicky nalíčených, ke staré hradní zdi přilepených jesličkách Zlaté uličky, té uličky, kde bys našel asi právě tolik zlata jako v kelímkách Rudolfových alchymistů, jejichž bývalé laboratoře sem jalová pověst položila, - té uličky, v níž snad některý novověký obyvatel nepovšimnut hladoví v sousedství děsně romantických hladomoren, kam duše útlocitné spropitným vstup si kupují, aby trnuly nad barbarstvím věků minulých; najdeš tu rozmanité skromné obyvatelstvo jiných domků a domů, nalepených na šedivé, polozřícené hradby a věže - jen po tom nejhlavnějším, co patří k lepému a slavnému sídlu královskému, nadarmo se ohlížíš...
Dnešní zábavu na Vikárce zahájily staré hradní věže a hrůzné jejich žaláře. Pan Würfel vypravoval, kterak se spustil jednou po rumpále do nejhlubšího sklepení Daliborky, do bývalé hladomorny, a co tam všechno spatřil. Povzbuzen dojmem svého vypravování přidal zprávu o podzemních chodbách, které při kopání základů pro novou stavbu chrámovou byly objeveny a do nichž samojediný vnikl. Po stupních dobře zachovaných sestoupil pod zemi a našel tam dvě, bohužel zasypané chodby, z nichž jedna vedla patrně přímo pod Vikárkou do Jelenního příkopu, druhá však bůhvíkam.
Poslední zvěst účinkovala mocně na pana Broučka, pro něhož takové chodby mívaly odjakživa zvláštní příšerně pikantní půvab. Chopil se tedy živě nového předmětu a vyslovil náhled, že ony podzemní chodby jsou bezpochyby pouhým útržkem celé sítě tajných podzemních východů, jimiž králové v době nebezpečí mohli z hradu vyváznouti v tu stranu, kam se jim právě nejlépe hodilo. Ani žádný obyčejný hrad rytířský nelze si myslit bez takových podzemních opatření, neřkuli staré královské sídlo, tak často ohrožované nepřátelskými útoky.
Nějaký profesor, který dnes na Vikárku zabloudil, provázel výklad pana domácího dvojsmyslným úsměvem a prohodil ironicky, že nám bohužel historie nezachovala zpráv o některém králi, který by byl podzemní cestou z Pražského hradu unikl. Pan Brouček odbyl naivní námitku podle zásluhy.
"Ale, ale, pane profesore," pravil, klepaje si výmluvně prstem na čelo, "snad nemyslíte, že byli staří králové tak hloupí, aby někomu vyzvonili, kudy tajně z hradu utíkají?! Byly by to pěkné tajné chodby, o kterých by profesoři dějepisu ve školách přednášeli. To je rozum! Vždyť je známo, že i dělníci, kteří takové chodby kopali, mívali oči zavázané a bývali hned po vykonaném díle odpraveni."
Tyto zevrubné zprávy měl pan domácí z dotčených již rytířských románů, v nichž se dočetl zamlada tolikerých podrobností o tajných chodbách, že mohl právem vystupovati jako znalec v tomto oboru podzemního stavitelství.
Jiný host přidal se na jeho stranu a mínil, že as ty podzemní chodby zvláště dobře se hodily králi Václavovi, který tudy mohl vycházet s nerozlučným katem na svá noční dobrodružství a v čas potřeby unikati nástrahám nepřátelského panstva do některého ze svých domů uprostřed města.
"Snad nějakým průkopem pod řečištěm vltavským?" otázal se posměšně profesor. "Neboť, jak povědomo, ze tří královských domů Václava IV. ležely dva na Starém Městě a třetí dokonce až na Zderaze."
"Velmi možná, že takovým průkopem!" odsekl příkře pan Brouček, podrážděn již pohrdlivým způsobem a tónem nadutého profesora. "Či snad myslíte, že by takový tunel nikdo neprovedl? Dávno již četl jsem o průkopu pod řekou Temží v Londýně a tuhle stálo ve všech novinách, že chtějí prokopati veliký tunel pod mořským dnem z Anglicka až do Francouzska. Prosím!"
"Ale, ale, drahý pane! Co je možno za našich dnů - za nynější pokročilé techniky -," začal profesor, usmívaje se dále svým hrdopyšným způsobem; ale Broučkův spolubojovník přerušil prudce tyto výklady.
"Oho, snad nemyslíte, pane profesore, že za stara neuměli se zavrtat právě tak pořádně do země jako nyní! O tom by vás mohly nejlépe poučit příbramské doly nebo třeba kutnohorský Osel!"
"Bodejť že každý osel!" dotvrdil rozdrážděný pan Brouček, který náhodou o kutnohorském dolu toho jména neměl tušení. "Sám bych vám mohl jmenovati rytířské hrady, od kterých vedly tajné chodby pod horami a doly, skalami a lesy až k jiným hradům několik mil cesty vzdáleným - několik mil - rozumíte, a to je něco více než krátký tunel pod Vltavou. Například od hradu Eulensteinu až k hradu Teufelsburgu - pamatuju-li se dobře - Ale tehdáž odbyly se takové věci v tichosti, kdežto nyní tropí se po celém světě pekelný povyk s ledajakou prokopnutou úžinou!"
Netřeba podotknout, že také hrady Eulenstein a Teufelsburg, o jejichž poloze nemohu čtenář poučiti, byly výtěžkem mladistvé rytířské četby páně Broučkovy.
V debatě, která nabývala každou chvilku větší živosti a vášnivosti, účastnili se horlivě všichni přítomní, vyjma jediného pana Würfla, který jedva stačil naplňovati sklenice, v řečnickém zápalu o překot vyprazdňované. Největší práci měl s oběma sklenicemi pana domácího. Brouček stává se totiž v poslední době starostlivějším o své zdraví a dbá toho, aby pivo bylo řádně odstálé, pročež si dává přinášeti dvě sklenice najednou, které se mu nyní výborně hodily k demonstrování polohy hradu Eulensteinu a Teufelsburgu. Posádky hradní představoval obsah obou sklenic a tajnou podzemní chodbu páně Broučkovo vlastní hrdlo, jímž upláchla obyčejně posádka Teufelsburgu dříve, nežli mohl pan Würfel zásobiti Eulenstein novými silami. Ba, pan domácí vzpomněl si ještě na třetí hrad, jakýs Unkenfels, mající s oněmi také podzemní spojení, a rozšiřoval své demonstrace i tímto směrem, až ho profesor důtklivě upozornil, že domnělý Unkenfels jest jeho (profesorova) vlastní sklenice a nemá pro dnes pranic co činiti s tajnou chodbou pana domácího.
Řečnický boj skončil úplným vítězstvím pana Broučka. Odpůrce za odpůrcem poražen dával se na útěk, až posléze náš hrdina zůstal na opanovaném bojišti samoten s panem Würflem, který další jeho výklady provázel naprostým souhlasem, ale přitom vytrvale porovnával své remontérky s nástěnnými hodinami. Čtenáři "Výletu do Měsíce" znají již význam tohoto konání a nepodiví se tedy, že pan domácí po chvíli zaplatil svůj řád a svou známou měsíční chůzí opustil hostinskou světnici.
Na neštěstí byl pan Würfel zaměstnán odklízením spoust na bojišti a nevyprovodil proto jak obyčejně vzácného hosta předsíňkou až na ulici, nýbrž zvolal za ním jen "Šťastnou dobrou noc, pane domácí -" s šelmovským dodatkem: "a pozor na měsíc!"
Pravím: na neštěstí, a měl bych spíše říci: naštěstí, neboť bez tohoto opomenutí páně Würflova nebyl by asi pan Brouček zažil nové úžasné dobrodružství a nebyla by povstala tato kniha.
Ale než přikročím k vylíčení následujících událostí, uznávám za vhodné podati čtenářstvu některé místopisné zprávy, ač nepochybuji, že snad již každý uvědomělý Čech navštívil věkopamátné východiště objevů Broučkových.
Hostinec pana Würfla leží asi uprostřed Vikářské uličky, naproti vzrůstající nové lodi svatovítského chrámu. Zasklenými dveřmi vchází se z ulice do nevelké předsíně, z níž vstupujeme napravo do hostinské světnice, rovněž nevelké, avšak útulné, hledící dvěma okna do Vikářské uličky a jedním ke dvorku při Jelením příkopu. Vzhledem k ohromnému významu této místnosti pro lunozpyt a domácí historii mohl bych podrobně vylíčit i několik stolů se slánkami a pepřenkami, vzorně ohmataného národního střelce a několik obrazů z uměleckého stanoviska snad nikoli nezajímavých, ale především po důkladné restauraci volajících; než ponechám takovou svědomitost těm kolegům spisovatelům, kteří nemohou zavadit o žádný, pro čtenářstvo úplně lhostejný brloh, aby nesepsali zevrubný inventář všech jeho svrchků, že by v něm ani nejpřísnější exekutor žádné mezery nenašel. V pozadí vedou dveře do jiné místnosti, nepřístupné profánním navštěvovatelům hostince; jenom pan Würfel, chce-li obětovati domácím lárům a penátům, vchází tam jako velekněz do nejvnitřnější svatyně.
Leč vraťme se již z hostinské světnice do předsíně. V pozadí jejím otvírají se dveře do kuchyně a napravo vede druhý východ do krytého schodiště, v němž dole po jedné straně vchází se do sklepa a po druhé na romantický dvorek, dříve již vylíčený.
Toť stručný soupis místností Vikárčiných - jak by asi napsal v nejryzejším slohu světový cestovatel Josef Wünsch.
Pan Brouček vyšel tedy z hostinské světnice do předsíňky; ale co se dálo v nejbližších okamžicích, zůstane navždy zahaleno clonou neproniknutelné záhady... Würfel chová sice nezvratné přesvědčení, že pan domácí - bezpochyby ještě v hlubokých myšlenkách o sporné teorii tajných chodeb - cestu si spletl a předsíňkou místo ke dveřím na ulici v opačnou stranu ke schodům na dvorek vedoucím zamířil; ale pan Brouček odmítá rozhodně tuto domněnku. S jistotou ví ovšem toliko, že pojednou ustoupila půda pod jeho nohama a že po nějaké srázně nakloněné ploše s úžasnou rychlostí sjel do hlubiny. Když se octl opět na rovné půdě a z ohromení se probral, ohmatal bezděky sebe a nejbližší okolí, zahalené v čirou tmu. Na sobě neshledal žádného úrazu, ale kolem sebe nahmátl jen vlhkou půdu a stejně vlhké a chladné zdivo.
Vzpomněl si, že má při sobě škatulku sirek, a rozžehnuv jednu, posvítil před sebe. Spatřil úzkou, nízkou chodbu, zasmušilého a zpustlého vzezření, se zdivem pokrytým plísní a místy zborceným. Konce jejího při plachém světélku sirky nedohlédl. Rozžehl druhou sirku a pohlédl za sebe: do chodby ústil tam otvor jakési šikmé, srázné šachy, jíž se byl do hlubiny svezl. Hořejšího ústí šachty nemohl dohlédnouti, ač si několika sirkami do výše posvítil.
"To je zase nějaká čistá historie!" zabručel a přemítal, kam to asi zapadl. "Bezpochyby do sklepa," potěšil se. Arci nebývají ve sklepích takové úzké chodby a dle trvání rychlého pádu šachtou ležel by ten sklep neobyčejně hluboko. Avšak možná, že nynější Vikárka zdědila nějaké sklepy královské nebo prelátské z dob, kdy bývaly prý sudy chlapíci až tisícivěderní a proto potřebovaly také jinačích sklepů než nyní. "I bodejťže!" ujišťoval sám sebe pan domácí. "Tou chodbou se dostanu do sklepa, a nejsou-li tam dveře otevřené, snadno se dovolám nebo dotluku Würfla, kterému hned vycinkám podle noty, že nechává svým hostům na cestě beze všeho opatření takové šachty, v kterých si mohou snadno zlámati vaz."
Vstal a tápal chodbou kupředu. První leknutí minulo a myšlenky jeho držely se usilovně onoho nevinného výkladu nenadálé příhody. Spadl prostě a naštěstí bez úrazu nějakým průchodem do sklepa, a kdyby v něm nakrásně musel přenocovati - nocleh na kantnýři nebo na holé, vlhké zemi nebyl by sice příliš pohodlný, ale hrozné by také nebylo, vyspati se jednou ve společnosti přátelských sudů, takořka v náručí spřízněného živlu, přímo pod čepcem, z něhož by si mohl pouhým vztáhnutím ruky louditi do úst lahodný pramen plzeňského. Za trest neopatrnému Würflovi užil by té příležitosti důkladně a dlouho by ještě dnešní dobrodružství poskytovalo na Vikárce látku k veselé zábavě. Přesto svítil si dopředu a s tlukoucím srdcem, hledaje nedočkavě v posupných tmách přívětivé obrysy sudu. Ale pátral nadarmo: chodba zůstávala stejně prázdná, stejně úzká a stejně nevlídná.

1. kapitola

14. dubna 2008 v 20:45 | Petra Kusá |  Epochální výlet pana Broučka
I
Třeba dosvědčiti, že pan Brouček slávou, kterou mu zjednal epochální výlet na Měsíc, ani dost málo nezpyšněl. Zpráva o jeho úžasných výzkumech rozlétla se po vlasti a jméno Brouček chvělo se na každém rtu; ba, kvůli němu vjelo si do vlasů několik redakcí a stran, z nichž každá drala se o jeho přízeň a podkládala mu svoje tendence. Ale pan Brouček moudře a skromně mlčel. Nestaraje se o vřavu veřejnosti, vybíral klidně dál svou činži a trávil své večery jako dříve mezi starými známými u Kohouta nebo na Vikárce, ale zde řidčeji - odvažovalť se k panu Würflovi jen za novoluní nebo byla-li obloha mračny zatažena.
Zkrátka, pan domácí nezměnil v ničem neokázalý způsob svého života. Nechodil do kaváren sbírat hold obdivu z očí mladistvých nadšenců, a jda ulicí, tvářil se, jako by nepozoroval, že zraky všech na něm utkvívají s touž posvátnou úctou, s jakou patříval kdys italský lid na pěvce "Inferna", hledaje na tváři jeho stopy pobytu pekelného. Pan Brouček nedal se ani fotografovati s okem v neurčitou dálku upřeným a se svým cestopisem v ruce, aniž sestavil pro časopisy a naučné slovníky svou skromnou autobiografii s obligátním učitelem, který již v útlou dětskou duši vkládal sémě všeho dobrého a krásného, aniž si uchystal do zásoby duchaplné sentence pro památníky, ba neučinil mezi přáteli ani nejmenší narážku na okolnost, že je tomu právě deset roků, co začal choditi na na Vikárku, - zkrátka, nepřijal ani jediné zvyklosti slavných lidí a přiznal se mi, že vavřín má pro něho cenu jen potud, pokud se jeho listů užívá ke skopové na divoko.
Zdržuju se déle při této skromnosti páně Broučkově, poněvadž je u nás nyní vlastností tak neobyčejně vzácnou. Touha po slávě stává se znenáhla hlavním, všeobecným rysem naší společnosti. Kdož dbá nyní o to, aby tiše působil na své roli, ve své dílně, na katedře nebo za studovním stolkem, spokojen zdárným, byť neokázalým ovocem své skromné práce?! Ten starosvětský druh lidí pomalu vymírá. Jediná snaha nynějšího pokolení směřuje k zevnějšímu lesku a fanfárám slávy. Arci slávy nejrůznějšího druhu. Studující pohrdá studiemi a shání se po vavřínech básnických; učitel pokládá učitelství za své vedlejší povolání a baží státi se spisovatelem, ne-li redaktorem; advokát přenechává své klienty pánubohu a stará se o vyšší politiku; rolní zanedbává své hospodářství a dere se o různá výborství; řemeslník zaměňuje verpánek předsednickým křeslem v různých spolcích atd. atd. Národní statky, hmotné i duševní, při tom směru valně neprospívají, ale zato máme v Čechách již takovou spoustu proslulých lidí, že trávíme skoro všechen svůj čas srdečnými ovacemi, slavením pětiletých jubileí, pořádáním slavnostních banketů i večírků a podobnými užitečnými věcmi.
Jak hluboko srostla slávychtivost s veškerým naším životem, toho důkazy nalézáme i v nesčetných rčeních a titulaturách. Jiní národové, pozdravujíce voláním své zasloužilé nebo oblíbené muže, přestávají na prostém přání, aby žili (což není zajisté mnoho), nebo nejvýše, aby dlouho žili. Němci volají "hoch!", což je také velmi krotké, ba skoro dvojsmyslné přání. Ale u nás pozdravujeme každého, kdo třeba nevykonal pranic jiného, nežli že se dožil svého padesátého roku, hned hromovým "Sláva!" Jinde dává se nejváženějším korporacím nejvýše titul "chvalný" nebo "ctěný"; u nás by každá pokládala za urážku, kdyby se jí odepřelo uznání její slávy. Slavný je u nás každý výbor, klub a spolek; slavná každá redakce, komise a jednota; slavné, ne-li dokonce veleslavné, každé finanční ředitelství. Zkrátka, sláva rozléhá se na všech koncích a slávou hází se na všechny strany, jako by to byla nejlacinější věc na světě. Věru, že nechápu, odkud se u nás tolik slávy bere, pohlížím-li na naši přece jen skrovnou literaturu, na naši vědu v začátcích, na nedostatky našeho průmyslu a obchodu, na náš dluhy přetížený rolnický majetek a na politické naše postavení, o němž raději pomlčím.
Odpusťte mi nudné úvahy, k nimž zavedla mne bezpříkladná skromnost mého hrdiny. Mnohý, kdo se nepodíval ani do Krče, neřkuli na Měsíc, chlubí se každému na potkání svými drahocennými zkušenostmi. Však znáte takového člověka, který byl jednou v životě za hranicemi, např. jen v Drážďanech. Každá společnost, v níž se octne, musí vyslechnouti alespoň některou upomínku z jeho cesty. Prohoďte si třeba něco o gorgonzolském sýru, a již spustí: "Kdykoli slyším o gorgonzolském sýru, pánové, tu mi vždycky napadne drážďanská Sixtinská Madona, před níž jsem se spřátelil s jedním starým podivínským Vlachem, který atd." Zkrátka, ať se mluví o čemkoli, drážďanský cestovatel dovede na všechno šikovně nebo nešikovně zavěsiti své Drážďany.
Zcela jinak pan Brouček. On dotýkal se Měsíce skoro nerad a jeho rozprávky v hostinci točily se jako dříve jen kolem věcí pozemských. Jenže nyní, věren svému slibu na Měsíci, zdržoval se všeho nepříznivého kritizování městských a státních záležitostí; z téže příčiny vyhýbal se teď i rukavičkáři Klapzubovi, jako zlovolnému rýpalu. Ale jedna věc povážlivě zviklala jeho příkladný optimismus. Byly to nově vydané zákony o exekučním řízení, které tak citelně zkracují práva ubohých domácích pánů a vydávají je bez obrany všanc zlovůli nesvědomitých nájemníků.
Ačkoliv panu Broučkovi někdy mráz po zádech pobíhal při pomyšlení na hrůzy železné panny a středověké inkvizice, o níž děsivě pojednávala jedna kniha jeho skrovné bibliotéky, budilo v něm přece ono nespravedlivé zákonní ustanovení leckdy touhu po starých, zlatých časech. Litoval, že falešná humanita vzala věřiteli možnost vsaditi nesvědomitého dlužníka mezi žáby a krysy na dno nějaké romantické věže, a myslil si, že by čtvrcení za živa nebylo přílišným trestem pro nájemníka, který ze zásady nájemné neplatí.
Tyto a podobné úvahy staly se zárodkem, z něhož poznenáhlu v panu Broučkovi vyklíčila jakási záliba ve věcech minulých. Porovnávaje přítomnost s minulostí, pokud ji znal z vlastních upomínek, z vypravování starých penzistů a několika rytířských románů, které četl za mladých let, - začal se kloniti k náhledu, že bylo za stara v mnohé příčině lépe než nyní. Pro znovuzavedení železné panny a španělské inkvizice by sice nebyl, ale kdyby každého zloděje pověsili zkrátka jako tehdáž na nejbližší šibenici, uspořil by tím stát ohromné sumy na živení darebáků, kterým se nyní staví paláce z kapes poctivých lidí. A jakým právem nutí se nyní bezdětný člověk k tomu, aby platil krvavé přirážky na hříšný školní přepych pro cizí děti! Dříve stálo vyučování pakatel, a přece mládež člověka slušněji pozdravila než nyní. Továrny neubíraly řemeslníku výdělek a zato vytrval ti kabát půl století. A co železnice? Kolik formanů a hospod mělo dříve na silnici pěkné vyživení, a cestování po dostavníku bylo sice zdlouhavější, ale zato jsi přece cesty užil a nemusel se báti většího neštěstí, než leda zlomení nápravy. A jestliže za dávných dob loupežní rytířové s pacholky svými pocestné přepadali, měli alespoň své brlohy jenom na vysokých skalách a číhali za noci v pustých lesích; nyní však mají nejlepší domy uprostřed samého města a odírají nás všechny za bílého dne. Není divu, že při tomto směru myšlenek pan Brouček zabřídal časem do romantické nálady, která mu dříve - vyjma snad mladistvé ony doby rytířských románů - bývala úplně cizí. Zvláště často budila se tato nálada, když vystoupil vzhůru na Hradčany a blížil se Vikárce.
Spisovatel této knihy se přiznává, že i sám bývá opředen romantickým kouzlem, kdykoliv navštěvuje zajímavý tento hostinec. Ať již se k němu ubírám zadem po Starých zámeckých schodech branou při zasmušilé Černé věži, kolem vážného purkrabství a šedých věží památného kostela svatojirského, či předem přes Nové schody zámecké, kolem starých šlechtických domů a novějším zámeckým portálem Scamozziho; kdykoli vstoupím na třetí hradní dvůr před velebný, kamenným lesem ozdobných pilířů a oblouků k nebi strmící kolos dómu: vždy vyvstávají ze všech koutů stíny tisícileté minulosti a naplňují mou fantazii vírem pochmurných a pestroskvělých obrazů. Z šera dávných věků vynořuje se přede mnou zástup prvních křesťanských chrámů; vidím tajemný pahorek Žiži, kde snad posvátný plamen kdysi šlehával v kole žreců; vidím i kamenný stolec, na němž dávní Přemyslovci obouvali se v lýkové střevíce svého praotce. Ale pojednou mizejí tyto obrazy a namísto nich zdvíhá se přede mnou chrám svatovítský, sice ještě pouhý nedokončený jeho kůr, ale již velebně zářící v lesku své nové nádhery, a do něho vchází Karel ve zlatém panovnickém ornátě, obklopen skvoucím průvodem kněžstva a rytířstva; pak objevuje se vážná postava betlémského kazatele, jenž směle přibíjí své pozvání k disputaci o kramaření odpustkovém na dveře chrámové; tu kadeřavá krásná hlava Jiřího hrdě nese zářivou korunu; tam Vladislav Polský kráčí v plném majestátu; pak plní se nádvoří cizokrajnými postavami ve španělských pláštích nebo temných řízách astrologů; teď ve vozech, obklopených zástupy žoldnéřů, bělohorští mučedníci konají smutnou cestu k Bílé věži - a dále, dále snuje se proměnlivé pásmo výjevů radostných a žalostných, velebných a děsivých...
Na chvilku prociťuju ze sna minulosti a hledím se zálibou na vzrůstající zdi nové lodi chrámové, jíž doba naše doplní velkolepé dílo Karlovo. Ale těsná Vikářská ulička znova mne unáší v zašlé časy. Vzpomínám na bouřlivé děje, jež v dobách náboženských rozbrojů tolikrát rušily klid kanovníků pražských, jejichž kapitulní refektář stával právě asi tam, kde vítá tě nyní Würflův skromný hostinec.
Ačkoliv má prosté, nevysoké to stavení zvenčí střízlivé novověké vzezření, přece kdykoli vstupuji do jeho nepravidelné předsíňky, vždy vězívám ještě v kouzelných poutech minulosti a očekávám, že pan Würfel uvítá mne v malebném středověkém kroji: s pestrou karkulí na hlavě, v kabátci s napouchlými, prostříhanými rukávy, v sukni kunovinou lemované, v těsně přiléhajících nohavicích, jedné žluté a druhé fialové, v červených střevících s půlsáhovými špičkami, a že přede mnou místo střízlivé půllitrové sklenice postaví ohromný hliněný pohár s malováním a s divnými maňásky na víku.
A ještě když sedím v hostinské jizbě u hlubokého výklenku okna, z něhož jest obloukem krytého schodiště viděti dolů na dvorek, ohrazený v pozadí tlustou hradní zdí, kde v širokém výklenku dvě malá okna hledí do bujné zeleni Jeleního příkopu a napravo strmí okrouhlá, malebná, romantická Mihulka: ještě tam, skloniv za sklenicí chmeloviny ve stinném koutě hlavu do dlaní, dopřádám sen minulosti; - jest mi, jako bych seděl pod gotickým sklepením nějaké středověké krčmy, a čekám, až otevru oči, že shledám se v některém století minulém...
Čtenář mi promine, že mluvím trochu déle o sobě. Vždyť ví, s jakou sympatií lnou všichni autoři vůbec k své osobě. Je skutečně zvláštní, jak rádi se obírají sebou samými a s jakou pietou se k osobě své chovají. Nemluvím ani o lyrických básnících, kteří se věnují zpravidla výhradně kultu svého šlechetného a drahocenného Já; nemluvím, o cestopiscích, kteří cizích krajin a národů užívají většinou toliko za malebnou stafáž k své zajímavé osobnosti, imponující čtenáři při každém kroku vpravdě gentlemanskou jistotou a vybroušeností, ač třeba často bývala dosti komickou figurkou pro ty spolucestující a domorodce, které sama líčí jen s pohrdavým humorem - ale již neobejde se bez vystoupení autora, všemi ctnostmi ozdobeného, ani žádná báseň epická, žádný román, žádná novela nebo črta, a brzy nadejde bezpochyby doba, kdy také dramatičtí spisovatelé vřadí svou vlastní vděčnou figuru mezi osoby svých kusů. Ani učení spisovatelé nechovají se jinak. Alespoň pod řádkou musí do svých studií a monografií vpraviti "spisovatele těchto řádků" a z každé stránky vyzírá opravdová úcta, jakou chovají k "autoru tohoto pojednání".
Než dosti již reflexí; přistupme k ději!

Král Lávra

14. dubna 2008 v 20:41 | Petra Kusá |  Knihy
Karel Havlíček Borovský
Král Lávra
Byltě jednou jeden
starý dobrý král,
ale je to dávno,
taky od Čech dál,
troje moře, devatery hory
dělí kraj ten od české komory,
kde on panoval.
Bylť král irský Lávra,
povím zkrátka vám,
a já o tom králi
pěknou píseň znám;
nalej, stará, čerstvého do číše
a vy, kluci, poslouchejte tiše,
já ji zazpívám.
Posud krále Lávru
chválí irský lid,
nebyl ani tyran,
nebyl taky žid,
nenabíjel cizím svoji kasu,
rekrutýrkou nesužoval chasu,
nedal chudé dřít.
Jenom jednu slabost
ten král dobrý měl,
že jest na holiče
tuze zanevřel,
dal se holit jenom jednou v roce,
vlasy dlouhé na krku široce
nosil jak roj včel.
Horší ještě bylo,
vždy na letnice,
jak očistil holič
královské líce,
čekala jej podivná odplata,
nic na stříbře, ale skrze kata,
to šibenice!
Divili se lidé,
mrzela je dost
na tom dobrém králi
tato ukrutnost;
však co král chce, zdrávoť pro poddané,
tak po letech zvykli si Irčané
na tu podivnost.
Jenom holičové
zvyknout nemohli,
na šibenici je
špatné pohodlí,
než co dělat? Nic jim nezbývalo
leda trpět, neb jich bylo málo
na rebelii.
Každý rok, když táhlo
již na letnice,
sebral se bradýřský
cech do radnice:
tam chudáci smutně los metali,
komu padne holit bradu králi
a - šibenice.
Padl los, ach, padl:
letos Kukulín
bude holit krále,
staré vdovy syn;
jak to stará vdova uslyšela,
omdlévala ustrašená celá:
"Ach, můj Kukulín!"
Již posloužil králi,
již ho vede kat
ukrutnou odměnu
za tu službu brát:
tu se matka skrze zástup tlačí,
spěchá, co jí staré síly stačí,
zaň orodovat.
"Králi, pane králi,
syn můj jedinej,
proboha tě prosím,
slitování měj!
Co si počnu, já ubohá vdova,
raděj sama umřít jsem hotova,
jen mi syna dej!
Králi, milost, pane!
Máš to lidský cit?
Nevinného hocha
katem utratit?
Muž můj padnul v službě tvého dvoru
a ty chceš mou jedinkou podporu
hanebně i vzít? -
Jestliže ty, králi,
dobré srdce máš,
jistě každoročně
jednou blázníváš:
pro nic za nic, pro královské vousy,
kat člověka bez viny zardousí,
to jsi otec náš?" -
Král se na ty řeči
velmi zastyděl,
ale ještě více
slitování měl,
nezlobil se, vzdychnul jen hluboko,
dobré srdce tisklo slzu v oko,
zastavit velel.
Všem se kázal vzdálit,
jen sám Kukulín
povolán ku králi,
bledý jako stín;
král tu sedí, na klíně korunu:
"Přistup, synku, blíže sem ke trůnu
i pod baldachýn.
Přísahej, že smlčíš
na věčné časy,
co jsi na mé hlavě
viděl pod vlasy,
pak se tobě neublíží v ničem
a ty budeš mým dvorním holičem
po všechny časy."
Rád přísahal mladík
a byl propuštěn
zvěstovati matce,
jak jest povýšen;
pak holíval obden králi líce
a již žádný holič na letnice
nebýval věšen.
Těšili se lidé,
že ten dobrý král
jedinkou svou chybu
vymluvit si dal;
více však než celý národ irský
počestný cech holičsko-bradýřský
si to liboval. - -
Stojí mladý holič
v dvorském obroku,
raduje se matka
z toho pokroku,
jasné hvězdy na fraku se třpytí,
zlaté porty, vyšívané kvítí,
břitva po boku.
Než co platí hvězdy,
zlaté třepení,
když srdéčko trápí
ostré hryzení:
nevyjevit nic po věčné časy,
co vidívá na králi pod vlasy
vždy při holení!
Husy štěbetají,
tichá je labuť;
kdo chce tajnost smlčet,
holičem nebuď;
holičovy vědomosti škubou,
než je poví, přenáramnou hubou,
jazejček je rtuť!
"Ach, můj milý synu,
co tě sužuje?
Ve dne nemáš stání,
v noci pokoje;
bývals vesel, teď ti líčko vadne,
mladé tělo den ode dne chřadne,
pověz, co ti je?"
"Má milá matičko,
ach, pomoc žádná!"
"Můj milý synáčku,
moc zví, kdo se ptá;
v černém lese bydlí poustevníček,
ten má od všech lidských srdcí klíček,
on ti radu dá."
Pravil starý v lese:
"Dobře znám tvůj kříž,
synku, ty jsi holič
a tajemství víš.
Ty je nesmíš povědít žádnému,
neulehčíš ale srdci svému,
až to vyslovíš.
Blíže u Viklova
na stoku dvou řek
stojí dutá vrba
třetí lidský věk;
všeptej do ní v tiché noční době
své tajemství, a ulevíš sobě,
jiný nemám lék." -
Hned tu noc se holič
z domu vypravil,
zkusit, co mu starec
v lese poradil,
a našeptal do vrby hltavě,
co král Lávra skrývá na své hlavě,
pak se uzdravil.
Po tom uzdravení
prošel krátký čas,
tu král Lávra strojil
hlučný dvorní kvas,
z celé země paničky a páni
sjeli jsou se k tomu hodování
na králův rozkaz.
A po hodování
velikánský sál
hladce voskovaný
čekal již na bál;
ještě k tomu na tu dvorní švandu
nejslavnější karlovarskou bandu
objednal si král.
Po Češích je doma
vždycky malý sled,
ale všude jinde
naplňují svět:
muzikanty, jezdce, harfenice,
ouředníky, sirky ze Sušice
najdeš všude hned.
Táhli hudci k bálu,
až pan Červíček
silným kvapem ztratil
z basy kolíček,
a když přišli k viklovskému brodu,
zpozoroval tu svou velkou škodu
na stoku dvou řek.
Tam u duté vrby
s basou smutně stál:
"Půjdu-li ho hledat,
promeškáme bál!"
Uříz z vrby větev na kolíček,
co způsobí, o tom pan Červíček
nic se nenadál.
Způsobil tam s basou
králi čistou věc,
jak na bále spustil
po strůnách smyčec,
tu řve basa, až všechno přehluší:
"Král Lávra má dlouhé oslí uši,
král je ušatec!"
Král dal hned Červíčka
s basou vyhodit,
bylo však již pozdě
basu pověsit,
a tajemství, pro něž lazebníci
umírali jsou na šibenici,
rozešlo se v lid.
Co nyní celý svět
věděl od basy,
nebylo nic platno
skrývat pod vlasy,
tak král Lávra nosil po tom bálu
svoje dlouhé uši bez futrál
po všechny časy.
A po krátké době,
když utich povyk,
líbil se přec lidu
dobrý panovník,
zdálo se jim, že ty dlouhé uši
právě dobře ke koruně sluší,
velká věc je zvyk! -
Tu je konec písně:
zdráv buď Lávra král!
Kukulín ho vždycky
holil a stříhal,
nebo to nikdy najevo nevyšlo,
jak tajemství až do basy přišlo
a z basy na bál.
Není každá vrba
jako viklovská,
ani každá basa
jak červíčkovská;
a když tě co na jazyku svrbí,
našeptej to jen do staré vrby,
dceruško drahá!

1. Strana

8. dubna 2008 v 8:40 | Petra Kusá
Za prvního ranního rozbřesku vybíhá mladý Gal Lovestorix ze své chýše. V rukou drží holuba. S důvěrou ho vypustí do vzduchu.
"Šťastnou cestu, Telegrafii!"
Potom vytáhne z kapsy minci - drachmu s vyrytou podobiznou princezny Iriny, na niž se s láskou zahledí. Dnes ráno se Lovestorix neprodleně vypraví do Olympie, pevně rozhodnut vyznat jí svou lásku. Telegrafix letí coby posel napřed.
Holub letí vysoko na nebi přes hory a přes vody. Zatímco Lovestorix jde, šplhá, padá, vstává a statečně pokračuje v cestě. Láska sice křídla dodává, avšak křídla opeřence dolétnou ještě rychleji do blízkosti řeckého města.
V paláci krále Vemtoďase pročesává služebná dlouhý vlas princezny Iriny:
,, Princezno, podívejte! Telegrafix se vrátil!"
Konečně nový pergamen! Jak ho Irina netrpělivýma rukama rozbaluje, Objeví se báseň.
Dnes začne dlouhá pouť, jak svitne rána zář. Irino, tvá láska můj krok nasměruje k cíli, kde prvně zrak tvůj uzří moji tvář. Tři dorostou luny a srdce mé je tvoje…
Tři luny…

Úvod

8. dubna 2008 v 8:37 | Petra Kusá
Píše se rok padesát před Kristem. Celá Galie je obsazena Římany…
Celá? Ne! Jedna vesnice, obývaná nepoddajnými Galy, stále ještě odolává nájezdníkům. Pod přísným dohledem římských táborů Grogarum, Akvarium, Lajdaným a Malobundum tráví všichni naši Galové pokojné dny… Všichni? Ne tak docela. Dnes ráno se jeden z nich probudil mnohem dřív než ostatní.

When You Believe - český text

5. dubna 2008 v 19:22 | Petra Kusá |  Princ of Egypt
V noci v modlitbách, strach, že nás nebe neslyší. V srdcích píseň nadějí. Tak plynul život náš.
Už necítíme strach, i když je nouze nejvyšší. Můžeš hory přenést, jen když sám se překonáš.
Dokážeš zázraky, když víru máš. Svit nadějí už dál ti zbyl.
Dokážeš zázraky když sílu dáš. Když víru máš, hned blíž je cíl. Když chceš a víru máš.
Když byl těžký čas se zdálo marné modlení. Naděje byl letní chlad co brzy lék nedá.
Už jsem jedna z vás, které víra proměnní. V duši svítí světlo mé to snad sám Pán mi dal.
Stanou se zázraky, když víru máš. Svit nadějí když dál ti zbyl, když dál ti zbyl.
Dokážeš zázraky, když sílu dáš, když sílu dáš, když víru máš. Hned blíž je cíl, když chceš a víru máš.
Stanou se zázraky, když víru máš. Svit nadějí když dál ti zbyl, když dál ti zbyl.
Dokážeš zázraky, když sílu dáš, když sílu dáš, když víru máš. Hned blíž je cíl. Najdeš cíl. Když chceš a víru máš, když chceš a víru máš.

Ukolébavka - text

5. dubna 2008 v 19:08 | Petra Kusá |  Princ of Egypt
Můj syn, musím se s ním rozloučit. Smím jen dát mu šanci žít. Ach kéž se sejdu s ním.
Hajej mé dítě a ztiš lásko pláč. Spinkej, vždyť houpá tě proud. Spinkej a vem si tu písničku mou a v ní s tebou já budu plout.
Řeko, ó řeko pluj klidně tam níž. Tak vzácný náklad máš téď. Tam kde jsou vlny, kde nežije stín. Řeko to musí tak být.


Desátá a poslední část

5. dubna 2008 v 18:50 | Petra Kusá

Devátá část

5. dubna 2008 v 18:50 | Petra Kusá

Osmá část

5. dubna 2008 v 18:49 | Petra Kusá