8) kapitola

25. dubna 2010 v 13:49 | Petra Kusá |  Tajemství nesmrtelných

8.
Winnie nevěřila na pohádky. Nikdy netoužila po kouzelné hůlce, nechtěla si vzít prince, a většinu času pohrdala babiččinou vírou v elfy. Teď tu seděla s otevřenými ústy, oči dokořán, a nevěděla, co si má o tomto zvláštním příběhu myslet. Může a nemusí to být pravda. A přesto: "Je to úžasný pocit, svěřit se někomu!" vykřikl Jesse. "Jen si pomysli, Winnie Fosterová, jsi jedinná ossoba na světě, kromě nás, která o tom ví."

"Zadrž," řekl Miles obezřetně. "Možná, že ne. Možná je ještě spousta dalších, kteří to vědí a toulají se, jako my."
"Možná, ale my o nich nevíme," podotknul Jesse. "Nikdy předtím jsme o tom s nikým nemluvili, Winnie, není to zvláštní? Není to kouzelné? Přemýšlej o všech těch věcech, co jsme viděli ve světě. A věcech, které ještě spatříme!"
"To tvé naparování, ji přiměje, co nejrychleji pádit zpět a vypít té vody litry," varoval ho Miles. "Je toho spoustu, co dokáže Jesse Tuck vykládat, když má dobrou náladu."
"Vychloubání," řekl Jesse a pokrčil rameny. "My si to užíváme, když máme tolik času. Zato ty se pořád chováš jako farář."
"Nechovám se jako farář," oponoval mu Miles. "Jen si myslím, že bys to mohl brát trochu vážně."
"Dobře, chlapci," zarazila je Mae, klečela u řeky a oplachovala si studenou vodou obličej a ruce.
"Dost hádání." A znovu se posadila na paty. Uvolnila brož, která jí spínala šál, a otřela si s ním svůj mokrý obličej. "Tak, dítě," řekla k Winnie a postavila se, "teď znáš naše tajemství. Je to velké a nebezpěčné tajemství. Potřebujeme tvou pomoc, abychom ho udrželi v tajnosti. Počkám na tvoji odpověď, ale nemůžeme tu zůstat moc dlouho." Obtočila si šál kolem pasu a povzdechla si. "Bolí mě, když si pomyslím, jak se o tebe maminka s tatínkem bojí, ale není cesty zpátky. Půjdeš s námi domů. Takový je plán. Tuck o tom s tebou bude chtít mluvit, bude se chtít přesvědčit, že to nikomu jinému neřekneš. Ale zítra tě zavede zpátky. Souhlasíš?" Všichni tři se na ni podívali s nadějí.
"Souhlasím," opověděla Winnie. Tušila, že nemá na výběr, a šla. Možná, že by ji přinutili, aby šla snimi, ať by řekla cokoliv. Ale ona cítila, že se nemusí bát, ne doopravdy. Zdáli se jí laskaví. Byli to milí lidé, kteří měli rádi děti. Chovali se k ní jako k s sobě rovné. Způsob, jakým s ní mluvili, jakým se na dívali, jí dával pocit zvláštnosti. Důležitosti. Byl to vřelý a úplně nový pocit. Líbil se jí, a navzdory tomu příběhu se jí líbili i oni, obzvlášť Jesse.
Ale byl to Miles, kdo ji chytil za ruku a řekl, "Je fajn, že budeš s námi, i když jen den, nebo dva."
V tu chvíli Jesse vyrazil hlasitý výkřik a skočil do řeky, a mohutně kolem sebe cákal. "Co budeme mít k snídani, mami?" křičel. "Můžeme se najíst cestou, že ano? Jsem hladový!"
Se sluncem vysoko nad hlavou, přestali rušit ten krásný srpnový klid, a v tichosti snědli chleba se sýrem. Jesse poté zpíval velice hlasitě legrační staré písně, a houpal se jako opičák na větvích velkých stromů. Všechny tyhle hlouposti dělal pro Winnie a volal na ni, "Hej, Winnie Fosterová, koukni se na mě!" a "Podívej, co dokážu!"
Winnie se na něj smála, zahnala už totiž všechen strach. Byli to přátelé, její přátelé. Po tom všem, co doma zažila utekla, ale nezůstala sama. Zavřela bránu ke svým nejstarším obavám, jako zavřela bránu k oplocenému dvorku, najednou měla křídla svobody, která si vždy přála mít. Byla na sebe hrdá. Kde byla hrůza a obavy, které očekávala? Vůbec si je nepřipouštěla. Sladká země se pro ni otvírala do široka do čtyř světových stran, jako okvětní plátky květiny, která čeká až ji někdo utrhne, třpytila se slunečním světlem, až skoro působila závratě. Matčin hlas, pocit domova, ustoupili tomuto momentu a její myšlenky mířily kupředu. Chtěla najít důvod, proč by měla navždy žít v tomto pozoruhodném světě, jenom to jí stačilo zjistit! Příběh o prameni by mohl být pravdivý! Teď už se bezmocně neválela sama na zádech tlustého koně. Pro tuto chvíli si vybrala. S křikem utíkala dolů z kopce a mávala rukama, a nadělala přitom víc rámusu než kdo jiný.
Všichni byli šťastní. Tak skutečně šťastní, že si skrze to všechno nikdo nevšiml muže, který je minul na silnici. Muž ve žlutém obleku se proplížil za křoví u řeky a všechno vyslechl, celý ten fantastický příběh. Ani nezpozorovali, že je teď pronásleduje, jeho ústa, s úzkým horním rtem a šedými vousy se pohrdavě usmívala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama